9. 11. 2016 – odvolání proti rozhodnutí soudu, který tvrdí, že není v zájmu dítěte, aby chodilo do základní školy v místě bydliště
Dvanáctiletý chlapec odmítl být u matky a přestěhoval se k otci. Chtěl chodit do 6. třídy základní školy v místě svého bydliště, což se zdá logické. Jeho matka to ale odmítla a nařídila, že chlapec musí chodit do základní školy vzdálené cca 30 km. Otec se obrátil na soud. Soud však zamítl návrh otce na docházku dítěte v místě bydliště s odůvodněním tzv. dočasnosti a neznalosti poměrů dítěte.
Soud trpí dočasnou neznalostí poměrů dítěte již od února 2015, kdy soud obdržel návrh otce, který se dožadoval, aby soud zjistil poměry dítěte. Docházku do školy, která není pro dítě dopravě dostupná považuje soud jen za „mírné obtíže“. Na tyto mírné obtíže chlapec zareagovalo vlastnoručním dopisem, kterým se obrátil o pomoc na média, jelikož jeho dočasné potíže s matkou i institucemi trvají již roky.
Pro utajení totožnosti jsme použili fiktivní jméno Daniel.
Odvolání proti usnesení č.j. 30 P 35/2015-245
Tímto podávám odvolání proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č.j. 30 P 35/2015-245, ze dne 31. října 2016, doručené mé osobě dne 4. listopadu 2016. Tímto usnesením okresní sod zamítl můj návrh na to, aby nezletilý Daniel mohl chodit do základní školy v místě bydliště. Okresní soud své zamítnutí odůvodnil mj. i údajným zájmem nezletilého, kdy se domnívá, že je v zájmu dvanáctiletého dítěte docházet do 6. třídy základní školy vzdálené cca 29 km od jeho bydliště, přičemž nemá žádné dopravní spojení, kterým by mohl stihnout začátek výuky. Okresní soud poukazuje také na to, že Daniel dochází k psychiatrovi a je mu diagnostikováno ADHD. Tyto argumenty okresní soud patrně považuje za argumenty podporující ztížení školní docházky nezletilého Daniela.
Nezletilý Daniel zaujímá přesně opačný názor než okresní soud. Daniel jednoznačně opakuje, že trvá na tom, aby byl u mne, tj. u otce. Odmítá být u matky. Chápe, že mu matka dělá soustavné problémy tím, že klade překážky drtivé většině přání a zájmům Daniela. Na toto velice špatné chování matky si Daniel soustavně stěžuje už mnoho let. Byl však značně pobouřen tím, že soud vždy vychází vstříc jen matce, aniž by respektoval oprávněné zájmy a zákonem zaručená práva Daniela. Zájmy Daniela soud vůbec ani nezjišťuje. Nyní nejde jen o předběžné opatření, ve kterém soud obvykle tvrdí, že za těch několik dní nemůže zjistit zájem dítěte. O to, aby zájem dítěte soud zjistil já neúspěšně žádám již od února 2015. Daniel se sám písemně obrátil na soud 3. 9. 2016 a žádal ho o pomoc. Soud na jeho žádost do dnešního dne vůbec nezareagoval. Na Danielovu žádost neodpověděl, body jeho žádosti neprojednal, ani nestanovil termín takového jednání. Z tohoto ohledu je až absurdní, pokud soud argumentuje, že zamítnutím změny školy, která by byla dopravně dostupná k místu bydliště Daniela, údajně sleduje zájem zachovat sociální zázemí Daniela (třídní kolektiv…). Právě ono špatné sociální zázemí dítěte soud totiž dlouhodobě odmítá projednat.
Situace je nyní taková, že aby Daniel mohl plnit povinnou školní docházku, tak je plně odkázán na mne jako otce, jinak se včas do školy nedostane. Ředitel školy písemně odmítl se mnou jakkoli jednat o této záležitosti, jelikož to údajně není přání matky. Daniel by tedy každý den byl potrestán za pozdní příchod, pokud by přes hodinu cestoval do základní školy autobusem. Já proto musím omezit své pracovní aktivity na minimum, abych Daniela mohl do školy a ze školy vozit autem a zmírnil tím už tak zoufalou situaci, ve které se Daniel ocitl. Moje manželka je na mateřské dovolené a máme devíti měsíční holčičku. Daniel se i s celu rodinou dostává do zoufalé situace, kdy zákonitě musejí dojít i finanční prostředky pro celou rodinu. Protože jen cestování Daniela do školy vzdálené cca 29 km vyjde naši rodinu na cca 5000 až 6000 Kč měsíčně. Navíc musíme šetřit finanční prostředky i na avizovaný soudní znalecký posudek mojí osoby, o který matka soud požádala a soud všem návrhům matky vždy vyhoví. Okresní soud údajně nemůže rozhodnout, zda mám jako otec práva na zásadní informace o Danielovi, jako např. které odborníky Daniel v minulosti navštěvoval, jaké léky dlouhodobě užíval apod., dokud údajně nebude mít znalecký posudek. Soud totiž neuzavřel jednání týkající se mého práva na informace, odročil jej s tím, že bude čekat na onen znalecký posudek. Není mi známo, že by o tomto posudku již bylo alespoň rozhodnuto.
Z předchozích zkušeností lze odvozovat nízká pravděpodobnost, že by soudy začaly projednávat oprávněné zájmy Daniela v řádu měsíců. Veškeré finanční náklady spojené s Danielem, jdou pouze k tíži mé osoby a mé rodiny (tedy i mé devíti měsíční dcery). Matka se na nákladech Daniela finančně nepodílí vůbec, a to ani na dopravě Daniela do školy, o které matka rozhodla i bez mého souhlasu. Již tak vyhrocená situace mezi matkou a Danielem se díky tomuto ještě více vyhrocuje. Daniel si nemůže nevšimnou, že mě a moji rodinu dostává boj o Danielova práva do zoufalého finančního i psychického stavu, což Daniela silně trápí a bohužel si to i vyčítá. Děti to bohužel dělají, že viny dospělých berou na sebe, což se mi nelíbí, ale nemohu s tím nic dělat.
Pro ilustraci jen jeden příklad za všechny. Daniel dostal rozpočet 500,- Kč do kterých se musí celkově vejít, aby nakoupil dárky na Vánoce pro svou mámu, jejího manžela, dva své polorodé sourozence bydlící u matky, několik dědečků a babiček ze všech rodin. Tuto částku Daniel nesmí překročit pro všechny dohromady. Důvod je jednoznačný. Dosavadní i budoucí náklady na boj o zákonem zaručená práva Daniela se budou pohybovat v řádu stovek tisíc (jen za dojíždění cca 5 tis. za měsíc, plus znalecké posudky atd.) a musím je zaplatit jen já, a to i z prostředků určených pro Daniela. Navíc za podmínek, kdy díky rozhodnutí matky a soudu mohu pracovat pouze velice omezeně, abych alespoň trochu mírnil negativní důsledky dopadající na Daniela. Zkuste si představit dítě, které koupí svému malému polorodému sourozenci hračku pod stromeček v řádu jen desetikorun a nesmí mu přitom říci, že stejně drahý dárek, jako mu dávají ostatní, si nemůže dovolit, a to díky rozhodnutí jejich společné matky. Dítě dokáže jen stěží pochopit, že se dítě může dostat do kritické životní situace cíleným a racionálním rozhodnutím jeho vlastní matky. Já už nejsem dítě a také nechápu, jak je to možné. To je to, co okresní soud ve svém odůvodnění označil slovy, cituji:
„…dojíždění nezletilého do školy spojené s mírnými obtížemi… “
Z výše uvedených důvodů se Daniel, coby dítě v nouzi, obrátil raději na média, jelikož není příliš pravděpodobné, že by mu instituce pomohly, když tak neučinily doposud. Centrum generace a psycholog se sice Danielovi snaží pomoci s narovnáním jeho vztahů s jeho matkou, ale dokud bude mít Daniel každý den na očích důsledky negativního postoje své matky vůči osobě Daniela, tak je to jen sisyfovská práce. V Danielovi stále rostou negativní emoce vůči matce, což je vzhledem k jejímu chování naprosto pochopitelně. V únoru 2015 ještě chtěl Daniel jen to, aby se mu matka více věnovala. Dnes se Danielovi nechce ani jezdit k matce na návštěvy dva dny za čtrnáct dní a potřebují již sezení pod dohledem odborníků. Smutný obrázek práce opatrovnických orgánů za necelé dva roky.
Z důvodů výše uvedených proto
NAVRHUJ
Aby Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec zrušil usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č.j. 30 P 35/2015-245 a uložil okresnímu soudu řádně projednat poměry nezletilého Daniela, a to tak, aby se rodinné poměry Daniela již nadále nezhoršovaly.