Obecně jsou průtahy jednou z nejrozšířenějších praktik vůbec. Odkládání nepříjemného je přirozenou vlastností drtivé většiny lidí. U úřadů to platí dvojnásob. K překonání tendence odkládání nepříjemného je potřeba mít nějakou vnitřní i vnější motivaci. O vnější motivaci soudců vůbec nemůže být ani řeč. Právě naopak. Systém je motivuje spíše k heslu „odkládat, odkládat, odkládat a ono se to možná vyřeší samo“. Proč? Vysvětlíme v následujícím odstavci.
Měsíce a roky nejistoty, kdy musíte absolvovat celou řadu velice stresujících jednání a testů u soudních znalců se brutálně podepíše na psychice všech účastníků, celého příbuzenstva, ale hlavně to likviduje děti. To nemluvě o nesmírné finanční nákladnosti. Zatím co v USA se razí obecné pravidlo, že soudní řízení musejí být co nejkratší, jelikož už samotné řízení je nepřípustným stresem, tak české soudy vnucují pravidlo, že čím delší řízení, tím jsou účastníci lépe a sadističtěji trestáni za to, že si dovolili obrátit se na soud. V řadě oblastí to funguje dobře. Komerční firmy opravdu využívají raději arbitrů, protože i díky průtahům již nemají v českou justici důvěru. Bohužel v oblasti rodinného práva to možné není. Systém vás tedy týrá, ale možnost ignorovat soudnictví vám bohužel nedá.
Metody ospravedlnění průtahů soudního řízení
V právu se skoro nic nenazývá pravými jmény. Průtahy se pochopitelně do něčeho maskují. Níže popíšeme oblíbené metody maskování průtahů.
Znalecké posudky
Jeden z nejoblíbenějších způsobů průtahů v české justici. Princip znaleckých posudků má svou logiku. Každý znalecký posudek není automaticky trik. Žádný soudce pochopitelně nemůže být odborníkem úplně na vše. Z toho důvodu je logické, že pokud v kauze existují otázky, na které si soudce nemůže sám udělat názor, jelikož na danou oblast není specialista, musí mít možnost obrátit se na příslušného odborníka a položit mu otázky, na které soudce nezná odpovědi. Potud je to vše ještě v pořádku.
V justici to funguje tak, že soudci se specializují na určité oblasti. Na okresních soudech tedy působí soudci, kteří mají přímo určenou agendu týkající se rozhodování o dětech a výživném (sporný termín výživného je rozebírán zde). Občan by tedy mohl žít v mylné představě, že soudce, jehož pracovní náplní je rozhodování o dětech, se vyzná v zákonech a umí jednat s dětmi. Zní to sice logicky, ale není tomu tak i přesto, že většina opatrovnických soudců jsou ženy. Tyto soudkyně nesmírně často tvrdí, že v dětech se nevyznají a nemohou zjistit jejich potřeby, a to dokonce ani u náctiletých dětí.
Občan by se mohl mylně domnívat, že si tedy s dětmi mohou popovídat sociální pracovnice OSPOD, pokud to nezvládnou soudkyně. I to je rozšířený omyl o našem opatrovnickém soukolí. Ani sociální pracovnice OSPOD se kupodivu nepovažují za dostatečně schopné, aby si mohly s dětmi popovídat a zjistit jejich potřeby (právní kvalifikaci také nemají). Světe div se, ale žádná z žen (ani mužů) placených ze státního rozpočtu za ochranu práv našich dětí není schopna zjistit potřeby a přání dětí. Také si kladete otázku, proč je platíme?
Možná už vám začíná být jasné, že tu něco skřípe. Skutečně soudci potřebují u drtivé většiny případů nechat za desítky tisíc korun vypracovat znalecký posudek, aby rozhodli, že otec si dítě smí půjčovat čtyři dny za měsíc? Tomu asi těžko někdo uvěří. Hrozba, že soudce nařídí vypracování znaleckého posudku, se zcela běžně používá jako nátlaková metoda, trestání „neposlušných“ rodičů a také jako báječný způsob, jak o mnoho měsíců či let protáhnout řízení. Znalecké posudky jsou totiž značný stres jak pro rodiče, tak i pro děti. K obrovskému stresu se připojuje i značná finanční nákladnost. Česká republika se sice sama chválí, že na ochranu práv dětí vynakládá značné finanční prostředky, ale ve skutečnosti si vše musí uhradit rodiče, potažmo děti. Znaleckých posudků se navíc vypracovává i několik a není nic neobvyklého, že co znalec, to zcela jiný názor.
Odročování z důvodu nedostatku času
Další oblíbenou metodou soudů je plánování jednání jen na několik dní v týdnu, přičemž na jedno jednání si naplánují soudci jen několik málo minut (15, 20, 30 minut). Je to velice primitivní a báječně to funguje. To, že soudce nesoudí každý den, je zcela logické. Potřebuje mít čas i na prostudování spisů. Pokud si ale jeden den naplánuje třeba deset jednání, každé po 20 ti minutách, tak to má několik efektů:
- Budí to zdánlivý dojem přetíženosti. Takový dojem je pro soudce nesmírně důležitý, jelikož to odvádí pozornost od kvality práce. Kvalita je nahrazena kvantitou, což známe i z jiných oblastí života.
- Každé jednání vyžaduje určité formality, které spolykají čas, jež neslouží k jednání, ale přesto to bez něj nejde. Pokud tedy vyčleníte na jednání jednu hodinu, tak formality vám ukrojí odhadem deset minut z jednání, což představuje asi 20% celkového času. U jednání v délce dvacet minut je administrativa stejně dlouhá, tedy asi deset minut. To už máte promrhaných 50% z jednacího času. Vidíte, jak snadno soudci dokáží sami sebe přetížit? Díky správnému časování máte ihned minimálně o 30% více práce.
- Za desetiminutové jednání se toho nedá moc stihnout. Soudce má tedy „reálný“ důvod jednání odročit, většinou na neurčito. Tím hned získá i několik měsíců, protože další jednání se „musí“ naplánovat a účastníkům „musí“ termín jednání oznámit s dostatečným předstihem. To je zase spousta uměle vytvořené práce a větší „přetíženost“ soudců.
Ignorování části kauzy
Pokud se soudci nehodí část případu, tak ho často prostě ignoruje. Může to být dáno i tím, že vůbec nečetl spis, což také není neobvyklé. Soudci často spisy jen skenují, případně si nechají ve stručnosti sdělit, co v návrhu je. Díky tomu může být soudce opravdu překvapen, že v návrhu je něco, o čem neví. Každopádně i fakt, že soudce neporozuměl, případně nechtěl porozumět návrhu, je další častý důvod k odročením a průtahům.
Pokud se soudci část kauzy nehodí, tak oblíbenou strategií je co nejrychleji vynést rozsudek, v němž tuto část vůbec nezmíní. Ti slabší účastníci řízení to vzdají. Silnější se sice odvolají, ale odvolací soud prohlásí, že nemůže posuzovat část případu, která nebyla projednána. Tím odvolání fakticky ztratí smysl. Nesmírně oblíbená metoda hry na schovávanou využívaná především slabými soudci.
Obrana před průtahy v soudním řízení
Obrana je nesmírně komplikovaná. Soudci jsou v systému bráni jako bohové, ale na rozdíl od bohů bez odpovědnosti za své skutky. To je asi nejhorší kombinace, jaká může nastat. A to je příčina hlavního rozdílu mezi společenskou popularitou soudců a například hasičů. Něco se ale přeci jen dělat dá.
Při plnění každého cíle je třeba najít správné metody ve správné intenzitě a správném čase. Ani ne slabé, ale ani ne příliš silné, ani ne brzo, ani ne pozdě. Soudci si ve svém systému sice vyjednali postavení bohů, ale naštěstí úřednický systém je jen malá a ne příliš zásadní část našeho světa. Soudci jsou také lidé a z psychologických aspektů života si výjimku vyjednat nemohou. Pokud budete postupovat správně v taktice vyjednávání, tak nějaké papírové zákony budou mít úplně stejnou váhu, jakou mají při ignorování zákonů ze strany soudců. Zde je několik zásad:
- Buďte rozhodní – určete si své nejvyšší priority a držte se jich za všech okolností. Nesmlouvejte o prioritách. Budou se snažit vás zviklat a rozložit. Z priorit nikdy neustupujte, protože tím byste ukázali slabost. U soudů vyhrávají ti nejsilnější, spravedlnost je jen lživá propaganda. Nic proti kompromisům, ale kompromisy dělejte u záležitostí pro vás nezásadních.
- Buďte soustavní – soustavná a nepřetržitá snaha je něco, co může být obrovská přednost na vaší straně. Představte si, že se snažíte vytáhnout žížalu z díry. Chytili jste jen její ocásek a většinou těla je už v díře. Jen soustavnou a rozhodnou snahou žížalu povytahovat přiměřenou silou rozloženou do dostatečného času nakonec dosáhnete toho, že žížalu vytáhnete, ale nepřetrhnete ji. Úředníci (soudci jsou také úředníci) nemívají zase až takovou motivaci, jakou má rodič snažící se zachránit vlastní dítě. Jen tuto motivaci rozložte do delšího časového úseku. Úředníci totiž žijí jen ze dne na den a soustavnost je udolává velice spolehlivě. V praxi to může znamenat například to, že se každý měsíc budete písemně dotazovat na stav případu. Oni vám často neodpoví, ale popotahujete žížalu soustavně a nepřetržitě ze své díry. Nakonec vám vyhoví, aby měli od vás pokoj. Každou vaši žádost totiž ukládají do spisu a fakticky probíhá psychologická hra nervů.
- Buďte osobní – všimněte si, že nikde neuvidíte napsáno „soudce rozhodl“. On rozhodl sice sám, ale vždy naleznete termín „soud rozhodl“. Proč asi!? Žádný z úředníků nechce být osobně odpovědný a nelze se tomu divit. Jako neosobní neidentifikovatelné cosi se může snažit obelstít své vlastní svědomí. Nepodporujte ho v tom. Pokud vám jde o vaše dítě, tak síla je na vaší straně, nikoli na straně soudce používajícího výše zmíněné praktiky. Maximálně se snažte, aby si soudce dobře uvědomoval, že ovlivňuje život dítěte a jeho rodiny. Velké množství soudců nemá odvahu podívat se do očí dětí, o kterých rozhodují. A není to náhoda.
Zvažte i další možnost. Pokud se nebude dařit eliminovat průtahy (což bude časté), snažte se najít způsob, jak z toho udělat výhodu pro sebe. Zní to možná absurdně a leckdy to možné nebude, ale divili byste se, jak často se z toho výhoda udělat dá. Ono totiž tak, jako každá mince má dvě strany, tak i každá událost má svá pozitiva i negativa. Zkuste najít ta pozitiva a využívat je, přičemž ta negativa co nejvíce eliminovat. Mezi negativa průtahů patří téměř vždy devastující důsledky pro psychiku všech účastníků řízení. Je to způsobeno dlouhodobou nejistotou. Snažte se proto odreagovávat, aby na vás tolik nepůsobila plíživá frustrace. Nepochybujte o tom, že stejně devastující účinky to má i na druhou stranu sporu. Toho se dá využít v psychologickém boji s protistranou. Můžete demonstrovat, že vám vleklost nevadí, čímž můžete druhou stranu psychicky zdeptat. Výsledkem může být mimosoudní dohoda, díky které obelstíte systém. Mimosoudní dohody sice systém nepřipouští právě proto, aby nad systémem lidé tak snadno nevyzrávali, ale to vaše protistrana nemusí vědět, a hlavně na to nemusíte hrát.
Zapamatujete si důležité pravidlo. „Nemusíte hrát podle pravidel, která nechcete akceptovat“. To si spoustu lidí neuvědomuje a nechá si vnucovat pravidla druhých. Není nic neobvyklého, že jedna strana v soudní síni vnutí pravidla všem, včetně soudce. Není to o formální moci, ale o schopnostech toho, kdo jedná. Soudci nemívají osobní citovou motivaci tak, jako rodič bojující o své dítě. Musí ale opravdu bojovat o dítě, nikoli o své ego. Pokud by mu ve skutečnosti šlo o ego, tak soudce a druhá strana může snadno vyhrát.
Související články: