Chovejme se k dětem tak, jak bychom chtěli, aby se ony chovaly k nám, až my budeme potřebovat pleny

§ 857 Občanského zákoníku

    1. Dítě je povinno dbát svých rodičů.
    2. Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit.

Komentář

desperate 2100307 1920 2

Toto je ustanovení zákona svědčící spíše o zoufalství a nekompetenci zákonodárného sboru, než o dodržování lidských práv a srozumitelnosti zákonů.

Dle prvního odstavce pouze dítě je povinno dbát svých rodičů. Naopak rodiče nemají žádnou zákonnou povinnost dbát svých dětí. Z hlediska lidských práv je to velice neblahá vizitka České republiky. Na stranu druhou to jasně vystihuje vnímání problematiky práv dětí ze strany politiků a lobbistů ovlivňujících znění zákonů. Jejich chápání ustrnulo kdesi na desateru. To by ještě samo o sobě nebylo nic špatného, pokud by zákony byly tak srozumitelné jako desatero, což rozhodně nejsou viz níže. 

V druhém odstavci zákonodárce poněkud neuroticky ukládá rodičům nijak neomezenou a nespecifikovanou pravomoc usměrňovat dítě výchovnými opatřeními, aniž by definoval, co výchovné opatření je a co už není. Tuto pravomoc bez daných limitů má rodič až přesně do posledního dne, než dítě dosáhne zletilosti. Takto si lze nepochybně vyložit právě toto zmíněné ustanovení. Zákonodárce zcela opomíjí, že stejnou problematiku výchovných opatření řeší i v § 880 odst. 1 téhož zákona, jež zní:

  1. Rodičovskou odpovědnost týkající se osoby dítěte vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte.

Všimněte si vzdálenosti obou ustanovení, jak daleko se od sebe nacházejí v daném zákonně. Svým způsobem můžeme být ještě rádi, že zákonodárce nedal každé ustanovení do jiného zákona, aby občanovi ještě ztížil vyznat se ve svých právech a povinnostech. Ani to není nic, co bychom již od zákonodárce neznali.

Všimněte si poměrně značného rozporu mezi oběma ustanoveními (§ 857 vs. § 880). Práva dětí jsou zde doslova rozcupována na kusy. Dítěti je jednoznačně a kategoricky dána povinnost podřídit se výchovným opatřením rodičů, přičemž není nijak definováno, že by se snad dítě mohlo vzepřít zcela zjevně nepřiměřeným výchovným metodám (pokud by se ovšem zákonodárce obtěžoval definoval, co již vybočuje z výchovných metod). Dostáváme se tak do naprosto absurdní situace. Dítě od určitého věku dostává částečnou právní autonomii, a je dokonce i do určité míry trestně odpovědné. Ale fakticky do 18 roku věku – dle přání zákonodárce – musí strpět ze strany rodičů to samé, co třeba roční dítě. Rodič by podle § 880 odst. 1 sice měl brát ohled na odpovídající stupeň vývoje dítěte, ale dítě nemá právní oporu v případě, že by se chtělo bránit proti porušování zákonů ze strany rodičů. Dítě by mohlo samozřejmě uplatnit nutnou obranu, případně se odvolávat na lidská práva a úmluvu o právech dítěte, čímž by se mohlo dítě pokusit definovat vybočení z přiměřených výchovných metod, když to zákonodárce definovat nedokázal. Ale to vychází z předpokladu, že dítě musí všem zákonným normám rozumět lépe, než celý zákonodárný sbor dohromady i se svými právními poradci. Tudíž obhájit svá práva má nárok jen dítě vysoce převyšující svými znalostmi průměrně právnicky vzdělané osoby. Tomu se říká „práva po Česku“. 

Naštěstí takovéto myšlenky se nerodí v hlavách všech obyvatel Česka, takže mnoho rodičů nevyužívá tak úchylné právní „vymoženosti“. Bohužel taková ustanovení poškozují pověst ČR a rozhodně nesvědčí o zájmu ČR chránit práva dětí, svědčí spíše o opaku.

Obsáhleji se do problematiky můžete vnořit ve článku Kanaďana Ned Lecic, jehož názor na toto svérázné pojetí „ochrany“ práv dětí si můžete přečíst zde