Chovejme se k dětem tak, jak bychom chtěli, aby se ony chovaly k nám, až my budeme potřebovat pleny

Rodičovská moc ve světle dětských práv: kritika § 857 Občanského zákoníku

Autor: Ned Lecic

Pravomoc rodičů dělat různá rozhodnutí za své děti a nutit je pod všelijakými sankcemi, aby se řídili jejich příkazy a zákazy, je považováno společností za samozřejmost. Za takovou samozřejmost, že se málokdo nad existencí takového chování hlouběji zamýšlí. Běžný rodič má asi za to, že jeho moc, kterou disponuje nad svým nezletilým dítětem, je jeho přirozeným právem a většinou by ho ani nenapadlo vyhledávat paragrafy, které by ji potvrzovaly nebo určovaly její meze. Avšak ve skutečnosti jde o otázku, kterou se právní normy České republiky přímo zabývají. Nemělo by to nikoho překvapit, protože Česko se deklaruje za vyspělý právní stát, a nikoliv za kmenovou společnost, ve které platí jen právo silnějšího nad slabším. Níže v článku se zamýšlím nad otázkou, proč by se jistá míra svobody samostatného rozhodování měla také uznat dítěti, a zda to zákon 89/2012 Sb., Občansky zákoník (dále NOZ) řeší správným a odpovídajícím způsobem.     

Ve společnosti se často, až rutinně říká, že „děti mají poslouchat rodiče“. Zdánlivě se ale často nepokládá logická otázka: do jaké míry mají děti rodiče poslouchat? Mají rodiče šestnáctiletého dítěte mít stejnou míru moci nad svým potomkem, jak ji dříve měli v době, kdy bylo dítěti šest let? Je nezletilý skutečně povinný za všech okolností veškeré příkazy a zákazy svých rodičů poslouchat, bez jakéhokoli ohledu na vůli dítěte, stupeň jeho vyspělosti a rozvíjející se schopnosti? Není snad logické, že by starší a vyspělejší dítě potřebovalo také širší mantinely v porovnání s mladším dítětem? Je třeba také konstatovat, že dítě, ač ho pokládáme za nevyspělé, není robotem nýbrž lidskou bytostí s přáními, emocemi a názory, stejně jako dospělý člověk. Proto není vhodné zacházet s ním jen jako s pasivním příjemcem opatření dospělých. Dětství by nemělo být jen o servilním sledování příkazů dospělých, člověk by měl toto životní období prožít šťastně a naučit se jednat také samostatně. Bohužel pohovky psychoterapeutů jsou přeplněny případy těch, co v dětství prožili autoritářskou výchovu bez dostatečné rodičovské empatie a moznosti dítěte vyjádřit své „já“. O tomto tématu by se dalo napsat i mnoho knih, ale přejděme na to, co o této otázce říká zákon, protože právě zákon je společenskou. Původní záměr předkladatele NOZ evidentně zohledňuje vývoj dítěte a předpokládá nárůst práv dětí s ohledem na věk a stupeň vývoje. O tom svědčí mj., i obecné pravidlo, obsaženo v § 880, že „Rodičovskou odpovědnost týkající se osoby dítěte vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte.“. Že bylo úmyslem zákonodárce, tímto ustanovením dát právo nezletilým rozhodovat o sobě nezávisle na vůli rodičů v přiměřené míře, je zřejmé z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona, ve které stojí k danému odstavci, že „Povinnost a právo rodiče pečovat o osobu svého dítěte, to jest… řídit jeho jednání, dohlížet na ně (resp. kontrolovat je)...atd., představuje bohatou a rozmanitou množinu právem reglementovaných činností. Přitom je vždy třeba mít na zřeteli, že dítě je aktivním subjektem, že je samo sebou, a že tudíž není možné vyžadovat od něj slepou poslušnost typu podřízení otcovské moci.“.

Tento paragraf se opravdu stal platnou součástí NOZ. Avšak během schvalovacího procesu zákoníku se v novinách objevila zpráva, že „děti budou muset poslouchat své rodiče!“. Šlo ve skutečnosti o komentář § 857, který byl navržen panem Markem Bendou, poslancem v Ústavně-právním výboru Poslanecké sněmovny. Změna byla vložena do návrhu a schválena do platného znění NOZ. Toto ustanovení ve skutečnosti zní takto:

857

(1) Dítě je povinno dbát svých rodičů. 

(2) Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit.

Co je přesným významem tohoto poněkud neurotického ustanovení? Na konci § 857 je uvedeno, že je dítě „povinno se těmto opatřením podřídit.“, přičemž slovo „těmto“ se jasně vztahuje na frázi „výchovná opatření“ („Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem“). Z litery zákona (textu paragrafu) by se dalo dovodit, že dítě není povinno se podřídit všem rodičovským „opatřením“, nýbrž jen těm, která jsou přiměřená stupni jeho vývoje. Toto je ovšem zmíněno i § 880 téhož zákona. Není to ale bohužel tak jednoznačné. Právní důraz je kladen na právo rodičů dítě usměrňovat, a současně na povinnost dítěte se podřizovat. Je bohužel zároveň zcela nejasné, zda je „výchovným opatřením“ myšleno příkazy a zákazy nebo spíše tresty za jejich neprovedení.

Jako ještě více znepokojující se mi jeví použití slova „dbát“ v § 857, jež je použito bez kvalifikace, uvedení míry dbaní nebo jiné výhrady, a jež lze přeložit různě, (jako, „brát ohled na“, tak „poslouchat, podřizovat se“). Je třeba doplnit, že i odborníci v oblasti práva se neshodují na přesném významu tohoto odstavce. Například, v jejich aktualizované důvodové zprávě, autoři původní verze NOZ v něm spíše vidí povinnost i dospělého dítěte vážit si rodiče a brát ohled na ně, avšak více komentářů v něm vidí jednoznačně povinnost dítěte poslouchat. Je zřejmé, že dotyčné ustanovení je problematické. Zkrátka se mi zdá, že je dikce dotyčného paragrafu poněkud nejasná a že § 857 byl navržen spíše za účelem zdůraznit povinnost dítěte poslouchat své rodiče a tuto povinnost nadřadit nad práva dětí. Tak, jak je napsán § 857, odvádí pozornost od práva dětí na přiměřenou autonomii a mohl by být příliš snadno zneužit nepřiměřeně přísným rodičem. Povšimněte si také, že § 857, který posiluje moc rodičů je hned u začátku oddílu, zatímco § 880, který by mohl být použit dítětem, ke vznesení nároků i na jistou autonomii, se nachází o více jak 20 paragrafů níže. Autonomie udělována § 880 je také věcí výkladu (i když výkladu přímo z důvodové zprávy, tedy oficiálního), zatímco § 857 mluví o rodičovské moci výslovně. Takto bude snadnější pro rodiče argumentovat dítěti, že ho prostě musí poslouchat a hotovo, než pro dítě, aby jim prokázalo, že i ono má právo na rostoucí svobodu v přiměřené míře. Jinak řečeno. Jednoznačný požadavek, aby se děti rodičům podřizovaly bez ustanovení jakýchkoli limitů ve prospěch práva dělat i více samostatných rozhodnutí, jak to odpovídá vyspělosti dítěte, by mohl velmi snadno vyvolat dojem, ať už správný či mylný, že zákon absolutně podřizuje dítě svým rodičům, že dítě do zletilosti nemá právo udělat žádné rozhodnutí nezávisle na jejich vůli, a že je tato vůle pro dítě nepřekonatelná. S takovou nebo podobnou právní úpravou musím důrazně vyjádřit svůj nesouhlas. Má dítě vždy poslouchat rodiče, kteří ho tvrdě vychovávají? Kteří potlačují jeho osobnost a nenechávají mu žádný prostor pro samostatný rozvoj? Zákon by tomu měl jasně předcházet.

Poslanec, který inicioval vložení § 857, tento krok zdůvodnil tím, že podle tehdy platného Zákona o rodině je dítě povinno své rodiče ctít a respektovat (§ 35) a že to v původním návrhu NOZ chybí. To ale není úplně tak - § 883 NOZ: „Rodiče a dítě si jsou povinni pomocí, podporou a ohledem na svou důstojnost.“ Z toho vyplývá povinnost vzájemného respektu. Pokud rodiče budou mít pro dítě respekt, budou mít větší nárok na to, aby je dítě také respektovalo. Již zmíněný poslanec také tvrdil, že se stále mluví jen o dětských právech, ale že by děti měly také mít povinnosti. Ano, je to tak, ale původní verze NOZ také zahrnuje povinnosti dítěte vůči rodičům (srov.§ 883 a § 886 NOZ). Navíc bych neřekl, že NOZ obsahuje revoluční rozšíření práv dítěte ve vztahu s rodiči. Sice zavádí teoretickou povinnost rodiče osobně se stýkat s dítětem (§ 887) (poz. dítě má právo  stýkat se s rodičem ale není to v praxi možné jakkoli vymoci, takže toto právo dítěte je fakticky degradováno ve prospěch práv rodičů) a možnost nabytí svéprávnosti před dosazením zletilosti za výjimečných okolností (§ 37) avšak převážně přebírá ustanovení starého Zákona o rodině. Dětem nezaručuje právo žít v rodině (podle § 858 NOZ jsou rodiče oprávnění určit místo bydliště dítěte), ani nezakazuje tělesné tresty, normou, která je dnes v Evropských zemích běžnou. Nové zdůraznění povinnosti dítěte poslouchat rodiče, dle mého názoru, zbytečně podkopává snahy původních autorů NOZ uznat dítě jako aktivního člena rodiny mající vlastní práva spíše, než aby adekvátně oslovil otázku vzájemných povinností rodičů a dětí. Stejně tak i bez dotyčné změny o dětské poslušnosti, v § 858 NOZ stojí že: „Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě a v jeho ochraně, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání...“. Ze slov „zajišťování jeho výchovy“ a také z upřesnění obsahu rodičovské odpovědnosti, které najdeme v důvodové zprávě k § 880 je zřejmé, že NOZ nijak neruší oprávnění rodičů „řídit jednání dítěte“ (jak říkal § 31 starého Zákona o rodině). Pravomoc vyžadovat určitou poslušnost a odpovídající povinnost dítěte se v přiměřené míře podřídit, je implicitně zahrnuta v již zmíněných ustanoveních původního znění návrhu NOZ, a není ji třeba dodatečně zdůrazňovat. Povšimněme si také, že § 3 odst. 2. písm. c) NOZ říká, že „nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu.“ NOZ by měl zaručit spravedlnost každému, neměl by sloužit jako strašák pro děti, ani by neměl představovat kamennou zeď pro dítě, které s dospíváním vyžaduje autonomii.

V širším smyslu, oporu pro myšlenku, že mají děti mít právo dělat některá rozhodnutí nezávisle, najdeme i ve skutečnosti, že zákon jako celek ukládá práva a povinnosti nejen na základě nabytí zletilosti, nýbrž i podle jiných kritérií. Například § 31 NOZ stanoví, že je nezletilý způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Dovršením patnáctého roku nabývá dítě trestní odpovědnost, stejně jako možnost souhlasit s pohlavním stykem s osobou starší patnáct let. Když je dítě schopno postupně nabývat práva, konat vážné činy a nést odpovědnost před zákonem za své chování, může být schopno postupně rozhodovat i o záležitostech svého každodenního života v souladu s vyspělostí, aniž by každé jeho běžné přání a jednání podléhalo schválení, příkazu, nebo zákazu jeho rodičů. Námitky proti uvedenému paragrafu lze najít i v mezinárodním právu, kterým je Česká republika vázaná, především v Úmluvě o právech dítěte, v jejíž preambuli je vysloveno, že dítě musí být plně připraveno žít ve společnosti vlastním životem a být vychováváno v duchu míru, důstojnosti, snášenlivosti, svobody, rovnosti a solidarity. Obdobně zní článek 29, podle kterého má výchova dítěte směřovat, mezi jinými věcmi, k přípravě dítěte na zodpovědný život ve svobodné společnosti. Efektivní výchovu tohoto typu vzhledem k takovým hodnotám si lze sotva představit bez umožnění rozhodování v souladu s vyspělostí.

Principy, které zde podporuji, jsou také zastávány evropským Výborem pro rodinné právo (Commission on European Family Law), jehož princip 3:4 pro tvorbu evropského práva radí, že „autonomie dítěte má být respektována v souladu s jeho rozvíjejícími se schopnostmi a s potřebou dítěte, aby jednalo samostatně“ (Principle 3:4 Autonomy of the child - „The child’s autonomy should be respected in accordance with the developing ability and need of the child to act independently.”) Aby bylo jasné, že zde neprosazuji nic tak revolučního, že by už nefungovalo někde ve vyspělém světě, zde uvádím několik příkladu evropské legislativy, která tento princip respektuje:

Anglie: Kauza Gillick v. West Norfolk and Wisbech Area Health Authority and Another (rozsudek justičního oddílu sněmovny lordů ze 17.10.1985) upravuje zvykové právo týkající se dotyčné problematiky. Podle soudce Lord Fraser of Tullybelton existují rodičovská práva, aby se zabezpečilo blaho dítěte, a to pouze po tu dobu, dokud slouží tomuto účelu. Lord Fraser uvedl názor vyjádřený v dřívějším rozsudku odvolávajícího soudu (v kauze Hewer v. Bryant), že „…zákonné právo rodiče nad dítětem končí k jeho osmnáctým narozeninám, a i před tím se toto právo zmenšuje...Začíná jako právo ovládat a končí o něco víc něž radami (…the legal right of a parent to the custody of a child ends at the eighteenth birthday and even up till then, it is a dwindling right…It starts with a right of control and ends with little more than advice).“ Lord Scarman doplnil rozsudek obecným kritériem, že „rodičovské právo přenechává právo dítěti dělat vlastní rozhodnutí, když dítě dosáhne dostatečné porozumění a inteligenci, aby bylo schopno samostatně rozhodnout o věci, o které se rozhoduje (parental right yields to the child's right to make his own decisions when he reaches a sufficient understanding and intelligence to be capable of making up his own mind on the matter requiring decision).“

Norsko: v Zákoně o dětech (Barneloven čili zákon č. 7 z 8.4.1981) je stanoveno (§ 33) že: „rodiče důsledně rozšiřují právo dítěte dělat vlastní rozhodnuti během jeho vyrůstaní až do jeho zletilosti“ „(Foreldra skal gje barnet stendig større sjølvråderett med alderen og fram til det fyller 18 år.).“

Německo: § 1626 Spolkového občanského zákoníku stanoví, že „Při péči a výchově berou rodiče v ohled rostoucí schopnost a rostoucí potřebu dítěte pro nezávislé zodpovědné jednání. Mluví s dítětem o otázkách rodičovské péče v míře, v jaké je to přiměřené stupni vývoje dítěte a snaží se dohodnout“ „(Bei der Pflege und Erziehung berücksichtigen die Eltern die wachsende Fähigkeit und das wachsende Bedürfnis des Kindes zu selbständigem verantwortungsbewusstem Handeln. Sie besprechen mit dem Kind, soweit es nach dessen Entwicklungsstand angezeigt ist, Fragen der elterlichen Sorge und streben Einvernehmen an).“

Z toho povazuji § 857 nejen za zbytečný ale především za nevyvážené ustanovení v prospěch rodičovské moci na úkor opodstatněných prav a zajmu dítěte na autonomii, které nechává nejasným, v jaké míře takové právo na autonomii český právní řád dětem vůbec uznává. Zde bych chtěl povzbudit českou společnost, aby shlédla chybu, která byla udělána vložením této změny do zákona a zastala se patřičné úpravy Občanského zákoníku. Tak by byla napravena odchylka od jeho původního záměru, a tudíž i zmeškána šance skutečně dat této zemi pokrokový kodex odpovídající hodnotám 21. století. Jak tedy upravit zákon? Nejjednodušším řešením by bylo § 857 zrušit a používat, jak dle původního záměru, § 880 jako určovací kritérium pro míru svobody, kterou jsou rodiče povinni dítěti poskytnout. Aby však bylo už jedno pro vždy jasné, že moc rodičů nad svými dětmi nemá být do nabytí svéprávností absolutní, dodatečně bych navrhl doplnit § 880 větou na jeho konci, která by mohla znět: „Jsou povinni soustavně rozšiřovat právo dítěte dělat vlastní rozhodnuti během jeho vyrůstaní až do nabytí svéprávnosti“.  

Tento článek byl napsán na základě řady e-mailu, které jsme s několika známých posílali různým zákonodárcům coby (zatím bohužel bezúspěšnou) připomínku, aby § 857 navrhli zrušit nebo upravit. Beru ho jako otevřený dopis české vládě, neziskovým organizacím zabývajícími se lobbováním a komukoliv by se mohl zastat iniciativy, aby zákon byl upraven v prospěch zakotvení jasnějšího práva dítěte dělat rozhodnuti nezávislé na vůli rodičů v míře přiměřené jeho stupni vyspělostí.