Článek v „Česká justice“ o právech dětí
Nelichotivý článek o stavu české justice týkající se práv dětí přímo z úst státem placených osob odpovědných právě za tento stav. Článek je sice kritický, ale jen „diplomaticky“ tak, aby nikoho moc nenaštval a nevedl k radikálním změnám.
Vyzdvihneme klíčové části článku, např.:
„Ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán přítomné upozornil, že Česká republika stále porušuje Evropskou sociální chartu, neboť dosud nepřijala výslovný zákaz tělesných trestů a nedefinuje ho ani jasnou soudní judikaturou.“
Sice moc hezké přiznání, ale bez pokusu o nápravu. Nápravu má zařídit lid, nebo se toho ujme někdo, do za to bere plat?
Další citace z uvedeného článku:
„To nejhorší, co se může dítěti stát, je, že se cítí jako spoutaný člověk,“ řekla na úvod svého příspěvku ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková. Podle ní byl stát za minulého režimu zvyklý výchovu dětí silně ovlivňovat. Tyto tendence byly nejsilnější ve čtyřicátých a šedesátých letech minulého století a pochopitelně se promítly i do tehdejších právních norem. I když je už nahradily ty dnešní a moderní, přístup k dítěti jako pouhému objektu řízení, o němž se řízení vede, ale dítě v něm prakticky nemá žádný prostor se ho reálně účastnit ani se k němu vyjádřit, zůstává podle Šimáčkové hodně zakořeněn v myšlení generací, které za minulého režimu vyrůstaly. „Děti mají práva ne proto, že jsou děti, ale že jsou lidské bytosti,“ konstatovala s odkazem na pět let starou Zprávu Benátské komise o ochraně práv dětí.
Konec citace.
Nebylo však bohužel řečeno, že ani dnešní legislativa nijak postavení dětí v řízení o dětech situaci nijak nezlepšuje. Ano, formálně OZ ukládá soudcům povinnost vyslechnout dítěte před soudem již od 12 let věku, přičemž Ústavní soud to závazně ukládá soudcům již od 10 roku věku. Žel bohu soudci jsou na zákonech i nálezech ÚS fakticky nezávislí, jelikož jim za nedodržování zákonů v takovýchto případech fakticky nic nehrozí. Dalším faktorem je ve článku správně zmíněno, že soudci opatrovnických soudů nemají často schopnosti a kvalifikaci jednat s dětmi. Jestliže stát sám zcela rezignuje na zvyšování kvalifikace soudců v oblasti jednání s dětmi, tak si soudci zcela správně tento stav vykládají jako nezájem státu o práva dětí.
Dalším hodně nešťastným a v právním státě prakticky vyloučeným malérem je zadlužování dětí ještě před tím, než začnou vydělávat první peníze. V právním státě by se něco takového stát nemohlo, ale naše justice si s tímto malérem nedokáže poradit již řadu let a stále nám přibývají děti, které vstupují do ekonomického života již s exekucí, ze které se nemají, jak dostat. I toto téma ve článku padlo, jako vždy bez řešení.
Ukázka práce bojovníků za práva placených ze státního rozpočtu: