Chovejme se k dětem tak, jak bychom chtěli, aby se ony chovaly k nám, až my budeme potřebovat pleny

Právní stát 

Právní stát

Termín právní stát je často používaný termín, u kterého nenaleznete téměř nikdy pravdivý a srozumitelný výklad, což je na pováženou uvědomímeli si, že se jedná o jeden z nejzákladnějších kamenů naší společnosti. Důvodem je to, že Česká republika se sice vydává za právní stát, ale už jen jeho pravdivou definicí vzniknou vážné pochyby, zda tomu tak opravdu je. Z toho důvodu se právní stát používá jen jako termínus technicus u kterého není žádoucí ptát se po jeho přesném a pravdivém výkladu. Obecně se termín právní stát zahaluje jen do dalších prázdných frází, jako je např. „právní jistota“. Termínem právní jistota se myslí nastavení systému, kdy právním normám nerozumí ani jejich tvůrci natož ti, kdo by se jimi měli řídit a „jistota“ spočívá ve zcela subjektivním posuzováním práva kdy, co soudce či úřad, to jiný názor. Tzv. „právní jistota“ tedy zní spíše jako sarkazmus.

Rozeberme si tedy základní principy právního státu do detailu srozumitelně i pro neprávníky.

Definice právního státu

Skutečný právní stát by stál na následujících pilířích:

  1. V praxi realizovaná pravidla společnosti musejí mít písemnou formu a každý musí mít možnost se s nimi seznámit. Komentář zde.
  2. Tato pravidla musejí být jasně srozumitelná každému členovi společnosti, který je povinen se jimi řídit. Komentář zde.
  3. Pravidla jsou závazná pro všechny bez ohledu na pohlaví, společenské postavení, rasu, náboženské vyznání, vzdělání… Jsou závazná i bez ohledu na věk s tím rozdílem, že pokud díky věku, respektive duševní vyspělosti, není osoba schopna chápat pravidla, pak za jejich porušování nemůže být trestána, případně trest musí být úměrný duševní vyspělosti jedince. Komentář zde.
  4. Práva a povinnosti musejí být vyvážené. S nárůstem práv a pravomocí přichází i nárůst odpovědnosti, a naopak pozbytím některých práv dochází i k poměrnému pozbytí odpovědnosti. Komentář zde.
  5. Každý má právo dopředu vědět, jak budou soudy zpětně hodnotit jeho jednání, či opomenutí, aby podle toho mohl člověk přizpůsobit své chování ve společnosti. Komentář zde.
  6. Za jeden prohřešek proti pravidlům nemůže být udělován trest opakovaně. Komentář zde.
  7. Trest musí být úměrný prohřešku. Komentář zde.
  8. Stát může do práv občanů a firem zasahovat jen v takové míře, aby zajistil oprávněná občanská práva a udržel chod a rozvoj společnosti. Neoprávněný zásah státu do lidských práv je nepřípustný. Komentář zde.
  9. Práva a oprávněné zájmy občanů i právních subjektů musejí být vymahatelná prostřednictvím státu, aby se občané a právní subjekty nesnažili domáhat se svých práv svévolně, což by vedlo ke zvýšenému napětí ve společnosti. Komentář zde.
  10. Veškerá výkonná, zákonodárná i soudní moc státu vychází z moci lidu a má mít jasně rozdělené pravomoci, aby se jednotlivé prvky státu vzájemně kontrolovaly. Komentář zde.

Každý, kdo někdy hrál nějakou stolní, či počítačovou hru, tak s výše popsaným desaterem bude bezezbytku souhlasit, protože jinak by spravedlivá hra ani nemohla existovat. Těžko si lze představit hru,

  1. jejíž pravidla by zcela nechápal ani její tvůrce, natož aby byly srozumitelné pro hráče,
  2. až během hry by účastníci zjišťovali skrytá aplikovaná nepsaná pravidla,
  3. různá pravidla by platila pro různé hráče podle jejich pohlaví a věku, vztahu s rozhodčím…,
  4. s nárůstem pravomocí privilegovaných hráčů by přicházelo zbavení jejich odpovědnosti za svá rozhodnutí,
  5. rozhodování by spoléhalo jen na subjektivní názor soudce bez závaznosti na pravidla, tudíž rozhodnutí by byla dopředu nepředvídatelná,
  6. tresty by se opakovaly a byly nepřiměřené
  7. a pokud by se někdo obrátil na soudce, aby se domohl svých jednoznačných práv, tak by se roky nedělo vůbec nic.

U hry zcela nemyslitelné. Takovou hru by téměř nikdo nechtěl hrát. Se státem však tuto „hru“ hrajeme každý den. Je totiž povinná! Stát hraní této hry vynucuje a nazývá to prosazováním našich „práv“. Pokud bychom chtěli svého „práva“ nevyužívat, budeme donuceni násilím. Podívejme se tedy na principy právního státu detailněji i s rozborem:

1. V praxi realizovaná pravidla společnosti musejí mít písemnou formu a každý musí mít možnost se s nimi seznámit

Pravidla státu jsou uvedena v Ústavě ČR spolu s integrovanou listinou práv a svobod a závaznými mezinárodními úmluvami. Dále pak jsou napsána v jednotlivých zákonech a zákonech upravující zákony. Zákony jsou dále zpřesňovány vyhláškami, prováděcími předpisy, směrnicemi… Navíc existují ještě vnitřní pravidla řady institucí. Některá pravidla jsou písemná, ale před veřejností utajená, byť mají zásadní vliv na práva občanů. Další pravidla jsou zvyklostní a nemají písemnou formu, tudíž ani s nimi se občan nemá možnost dopředu seznámit. Zvyklostí nepísemná pravidla jsou v praxi nadřazená pravidlům psaným. Typickým příkladem je nepsané, ale nadřazené pravidlo, že děti jsou majetkem matky. Zákon to sice popírá, ale zvykové nepsané pravidlo je při rozhodování soudů nadřazeno liteře zákona, což statistika jednoznačně dokazuje a odborníci příliš nepopírají.

2. Tato pravidla musejí být jasně srozumitelná každému členovi společnosti, který je povinen se jimi řídit.

Všechny zákony, závazné mezinárodní úmluvy, vyhlášky, směrnice, prováděcí předpisy… nezná žádný profesionální právník, ovšem každý občan za jejich neznalost může být kdykoli potrestán. Pokud budeme optimisté, tak platných právních norem je celkem několik stovek tisíc, a na tom které platí a v jakém období se nemohou shodnout ani největší kapacity v oblasti práva. Umí si někdo představit provoz na silnicích za situace, kdyby existovalo tak veliké množství pravidel, že by je nikdo nedokázal řidičům vysvětlit ani během mnohaletého každodenního studia na vysoké škole? Tak takto je bohužel „řízena“ lidská společnost České republiky a vydává se to za právní stát.

3. Pravidla jsou závazná pro všechny bez ohledu na pohlaví, společenské postavení, rasu, náboženské vyznání, vzdělání… Jsou závazná i bez ohledu na věk s tím rozdílem, že pokud díky věku, respektive duševní vyspělosti, není osoba schopna chápat pravidla, pak za jejich porušování nemůže být trestána, případně trest musí být úměrný duševní vyspělosti jedince.

Rovnost před zákonem je noční můrou všech vládců každé společnosti. Představa, že by vládnoucí skupiny musely dodržovat pravidla stejně jako prostý lid, přestává z vládnutí dělat lukrativní byznys. Z toho důvodu jsou selektivní práva jedním z nejmocnějších a naprosto běžných mocenských nástrojů. Ono známé „rozděl a panuj“ funguje báječně už po tisíce let až do dnešních dnů. Pravidla svévolně určují vládci. Písemné verze zákonů dnes sice většinou naoko respektují rovnost před zákonem, ale soudci se těmito zákony nemusejí řídit při svém rozhodování a vycházejí z nepsaných zvyklostních pravidel, která mají k rovnosti asi stejně daleko, jako ČR k pozici světové velmoci. Rozhádané společnosti se dá lépe vládnout, ale dnes se skutečné vytváření společenských rozdílů dělá nazapřenou. Často se to maskuje tzv. „dobrem“. Ve jménu „dobra“ není problém např. prohlásit, že každá matka je automaticky lepším rodičem, pokud se neprokáže opak, zatímco každý otec je horším rodičem, a to až do té doby, než se mu podaří úředně doložit kvalitu svého rodičovství.

Dalším tzv. „dobrem“ pro občany je zákonné ustanovení, že pokud rodič (v drtivé většině otec) dluží na výživném, tak mu hrozí odnětí svobody, i přestože věznění za dluh zcela vylučuje Ústava ČR, tedy právní norma s jen formálně nejvyšší autoritou. Neskutečnou absurditou je stav, kdy právo dítěte na péči a styk s oběma rodiči hrubě poruší rodič, jenž má dítě ve svém majetku (v drtivém množství případů matka), pak ji nejenže nehrozí vůbec žádné trestní stíhání, jako otci za porušení téhož rozsudku, ale dle zvyklostního práva jí většinou nehrozí dokonce ani pokuta, v extrémních případech opravdu jen symbolická. Pořád je matku bránící dítěti v přístupu k otci pohlíženo jako na „správného“ rodiče, který sice hrubě pošlapává zákonem garantovaná práva dítěte, ale to nevadí, jelikož práva matek jsou zvyklostně nadřazena nad právy dětí.

Poslanci zákonodárného sbor si jsou tak „jistí“ (ne) zneužitelnosti systému práva z důvodu společenského postavení, že si sami pro sebe přijali imunitu chránící poslance před rozdílným přístupem k pravidlům pro různé skupiny lidí. To již mluví samo za sebe. V tzv. „právu“ není pravda téměř nic. Ve skutečnosti. „Práva“ mají ti silnější, uřvanější a méně zákony respektující. „Povinnosti“ mají ti slabší (např. děti), poddajní a respektující zákony.

4. Práva a povinnosti musejí být vyvážené. S nárůstem práv a pravomocí přichází i nárůst odpovědnosti, a naopak pozbytím některých práv dochází i k poměrnému pozbytí odpovědnosti.

Tento princip sice chápe každé malé dítě, ale tvůrci společenských pravidel to pojali zcela opačně. Malé dítě přirozeně a správně chápe, že když činí určitá rozhodnutí, tak si za své skutky také musí nést důsledky, protože jinak to být ani nemůže. Pravidla společnosti v ČR sestavená vládci ovšem toto staví přesně opačně proti skutečné logice věci, a ani se to nesnaží nijak maskovat. Čím větší formální pravomoc, tím menší formální odpovědnost. Důsledky takto špatně nastaveného systému jsou pro společnost doslova katastrofální. Lidé rozhodující o životech ostatních nejsou za svá chybná rozhodování vůbec odpovědní ve společenském právním systému. Díky tomu je chybovost rozhodování mocných až děsivě obrovská. Veliká spousta občanů disponujících formálními pravomocemi (členové vlády, poslanci, soudci, státní zástupci, policisté…) skutečně mohou naivně uvěřit, že za jejich špatná rozhodnutí budou pykat jiní, jelikož to tak určují formální pravidla státu, tj. zákony, vyhlášky… V poblouznění někteří zapomínají na nefunkčnost těch našich lidských zákonů, a naopak na neomylnost přirozených zákonitostí tohoto světa, které neomylně fungují již minimálně tisíce let. V důsledku toho tu máme premiéry žijící v bludu o neodvolatelnosti, soudce bez znalosti práva na odvolání, státní zástupce nechápající, proč by se měli snažit zabránit týrání dětí, atd… To není způsobeno jen možností získat právnický titul během tří měsíců. Spíše se jedná o zcela přirozený efekt, kdy člověk nerespektující skutečně logická pravidla, začne přicházet o to, co je pro člověka nejcennější, tj. o vědomí své vlastní existence a vnímání reality. Na „trůnech“ pak často vidíme jen prázdné schránky bez duše a rozumu, zcela odtržené od reality, které se sice vzdaly formální odpovědnosti, ale tím také i přišly o právo žít a už jen vyživují své mrtvoly.

5. Každý má právo dopředu vědět, jak budou soudy zpětně hodnotit jeho jednání, či opomenutí, aby podle toho mohl člověk přizpůsobit své chování ve společnosti.

Opět naprosto srozumitelné i pro malé dítě, avšak nesrozumitelný rébus pro tvůrce našich pravidel. Každé malé dítě vám řekne, že je nespravedlivé, pokud nejprve dovolíte dítěti cokoli udělat, a až následně se kdosi rozhodne, zda to bylo správné, či jaký trest dítěti za to určí. U dětí bychom to považovali za nemravné, v justici totéž považujeme za zažitý standard. Pomiňme, že ani soudci zcela nerozumí chaotickému spletenci zákonů a ostatních právních norem a připusťme na chvíli, že zákony jsou všem zcela srozumitelné a jednoznačné. I za takto idealistického stavu zde máme justiční systém, kdy o vině a trestu prakticky zcela nezávazně rozhodují soudci (někdy jen jeden soudce, jindy vedle něj sedí další dopočtu). Mohou rozhodovat, jak se jim zlíbí, dle své momentální nálady, prožitých traumat, zkušeností, dárků od účastníků řízení, nátlaku i formou vydírání a třeba i konstelace hvězd, pokud by si to soudce přál. V životě lze předvídat mnoho věcí, protože se většina věcí děje podle přirozených zákonitostí. Předvídat rozhodnutí soudu je obtížnější než věštit z kávové sedliny, což vám potvrdí drtivá většina soudných advokátů, a dokonce i ti zcela mimo realitu. Jak se máte chovat v životě, abyste se s jistotou vyhnuli trestu vám nikdy nikdo nedokáže s jistotou říci. Vždy vám odpoví, „musíte počkat, jak bude motivovaný soudce během rozhodování“.

6. Za jeden prohřešek proti pravidlům nemůže být udělován trest opakovaně

Důležité je definovat si co je to trest. Většině se vybaví kriminál, pokuta a někdy i veřejně prospěšné práce. Nezapomínejme ale, že už jen proces každého soudního řízení je také forma trestu, což trestní právo samo někdy uznává, pokud se to hodí (např. upuštění od trestu, kdy řízení samotné je považováno za dostatečný trest) a jindy to zcela popírá s argumentem, že průtahy ze strany soudu jsou pro „dobro všech“. Rozhodovací proces, zda došlo k porušení zákona, či nikoli, by měl být co nejkratší, aby nevytvářel příliš dlouhou dobu nejistoty. Pokud by ČR byla skutečně právním státem, jak se nám snaží namluvit ti, kteří za to nesou zodpovědnost, pak by právní jistota v ČR byla samozřejmá a posouzení zákonnosti by nemohlo trvat déle než několik málo týdnů, u rozsáhlých případů pár měsíců. Stačilo by popsat jednání, zařadit k porušovanému pravidlu a dát několik týdnů času na vyjádření účastníkům, aby popsali svou motivaci, jelikož motiv má vliv na trest. V našem „právním systému“ doslova komická představa že? Někdy i řadu let trvá přijít na to, jaká pravidla byla vlastně porušena. Představte si situaci srážky dvou aut, kde by se právníci několik let snažili zjistit, kdo měl dát komu přednost v jízdě. Na silnici nemyslitelné, v řízení státu naprostý standard, a ještě mají drzost nazývat to „právním státem“.

Nejistota bývá jedním z nejmučivějších trestů. Ve vězení je totiž největším trestem nejistota, kdy je váš život v rukou někoho jiného a vy, minimálně zpočátku, vůbec nechápete pravidla hry. Pro zkušené kriminálníky už není vězení tak hrozné, jako pro nováčky. Stejný efekt přináší i vlekoucí se soudní řízení, kdy až v průběhu začnete chápat, že proces soudního řízení se neřídí psanými zákony (mnoho soudců zákony ani pořádně nezná), ale řídí se nepsanými zvykovými pravidly, která jsou u každého soudce jiné. Chaos panující v justičním soukolí je trestem sám o sobě a případný trest je už jen druhou fází. To soudci dobře vědí. Pokud někoho chtějí potrestat a nemají na to odůvodnění, pak protahují nejistotu (řízení) celá léta. Trest jim za to hrozí jen velice vzácně a soudy průtahy zaviněné soudci vůbec neevidují.

7. Trest musí být úměrný prohřešku

Zde přiměřeně platí totéž, co v předchozím odstavci. Navíc bych ještě doplnil následující. Pro určení trestu je důležitější motiv než skutek samotný. V tom panuje shoda i s tím, co se učí na právnických školách. Je to logické. Pro společnost je více nebezpečný profesionální vrah, který zcela chladnokrevně někoho zavraždí na čísi objednávku, než např. rodič, jenž někoho zabije ve snaze ochránit svou rodinu. U nájemného vraha je vyšší nebezpečnost pro společnost, jelikož jeho motivace je společensky závadová. Někteří soudci toto pravidlo skutečně dodržují při posuzování výše trestu. Mnoho soudců však zavře na desítky let do vězení chudáka, kterému v těžké životní situaci povolí nervy a místo čekání na nepředvídatelnou justici vezme spravedlnost do svých rukou. Na stranu druhou pak udělí tentýž soudce jen symbolický trest lidem, jež dlouhá léta systematicky a plánovitě okrádají celou společnost. Subjektivní motivace takového soudce je systémově zcela správná. Ubožák s pocuchanými nervy je snazší cíl v právní džungli. Naopak chladnokrevný profesionál by si to se soudce, mohl vyřídit, jelikož nezávislost má soudce jen na zákonech, ale nikoli v reálném životě. Najdou se soudci, jež se vzepřou systému a jednají spravedlivě, ale systém je drtí a láme do nastavených mantinelů.

Vyměřování trestu by měly provádět osoby s nejvyšší morální autoritou ve společnosti. U indiánů, kde společnost fungovala výrazně lépe než naše, byla pravidla naprosto srozumitelná i negramotným lidem a o případném trestu rozhodovali ti nejmoudřejší v kmeni, kteří měli přirozeně vybudovaný respekt celého lidu pro svůj lidský nadhled a moudrost. Indiáni měli skutečný právní stát, my ho jen předstíráme. V naší společnosti o vině a trestu rozhodují lidé, kteří si vůbec nemusejí předem zasloužit respekt svých občanů. „Respekt“ si vynucují silou a formálně nadřazeným postavením. Je to prakticky beze změn systém převzatý z monarchií a diktatur, pouze byl formálně přejmenován na právní systém.

Podívejme se tedy na to, jaké podmínky museli splňit dnešní soudci dle platných zákonů:

  1. Musí získat vysokoškolský diplom v oblasti práv bez ohledu, jak k němu přišli
  2. Musí najít způsob, jak motivovat předsedu krajského soudu, aby ho určil ke jmenování soudcem. Prezident o jmenování podle Ústavy nerozhoduje, byť Václav Klaus Ústavu ignoroval, v čemž mu vůbec nikdo nebránil

Pokud vám tyto zákonné podmínky přijdou jako zoufale nedostatečná norma pro osoby určující morální normy celé společnosti, pak jsem duchem více indiáni, než institucionalizovaný poddaný bývalé monarchie a diktatury v jejíž době vznikl dnešní justiční systém. Pokud vám to přijde jako špatné, pak asi máte lepší cítění pro spravedlnost než naši zákonodárci. Na stranu druhou tento stav docela dobře vysvětluje současný morální standard naší společnosti.

Třešinkou na dortu dnešního stavu justice je fakt, že několik desítek procent ještě stále aktivních soudců bylo jmenováno v dobách autoritářského zločinného režimu, pro nějž byl nejdůležitějším morálním předpokladem soudců jejich kladný vztah k státem podporovanému zločinu (např. třídní nenávist, láska k okupantům…). I soudci jmenovaní po roce 1989 byli vybíráni stejnými kádry, jako před rokem 1989, čímž ovšem nechci paušalizovat, že co komunistický soudce, to špatný soudce. Komunizmus svrhli komunisté, kterým policajti zmlátili 17. listopadu jejich privilegované děti studující na vysokých školách. Zlo ničí samo sebe tím, že už nevydrží ani samo se sebou.  

8. Stát může do práv občanů a firem zasahovat jen v takové míře, aby zajistil oprávněná občanská práva a udržel chod a rozvoj společnosti

Zde je třeba částečně pochválit vývoj právního systému (respektive právního chaosu). Do roku 1889 byl náš okupovaný stát řízen jako diktatura, respektive jedna velikánská věznice. To se změnilo po listopadu 1989, kdy sát už přestal lidem nařizovat v jakém zaměstnání budou pracovat, na jaké školy mohou chodit, co smějí poslouchat za muziku, co bude k dostání v obchodech atd. Dnešní stát opravdu zasahuje do života občanů v menší míře než dříve. Přesto i dnes ČR působí neoprávněně značné škody na lidských právech svých občanů. Jelikož je to web zaměřen na práva dětí, tak příklady neoprávněného zasahovaní do přirozených práv dětí. Každý občan má právo být u soudu zastupován odborníkem, jelikož v platných zákonech se nevyznají ani experti. Přesto, že zákon formálně z tohoto práva děti nevyjímá, tak fakticky ano. Při jednání u soudu za děti jednají sociální pracovnice OSPOD, které v drtivě většině případů nemají žádnou právní, psychologickou ani pedagogickou odbornost. Při jednání u soudu tedy „jedná“ stát se státem. Výsledkem tohoto zcela protiprávního stavu (v rozporu s Ústavou ČR a mezinárodními úmluvami) je neoprávněný zásah státní moci do práv dětí, který v konečném důsledku vede k otřesnému porušování i tech nejzákladnějších lidských práv, a to v masovém měřítku. Představa, že by dospělému člověku soudce nařídil, že jeho jménem bude stoprocentně jednat jen se soudcem spřízněný úředník, je naprosto nepředstavitelná dokonce i v primitivní společnosti. To, co by si nikdy nikdo nedovolil k právům dospělého, naše společnost zcela nepochopitelně toleruje u dětí.

9. Práva a oprávněné zájmy občanů i právních subjektů musejí být vymahatelná prostřednictvím státu, aby se občané a právní subjekty nesnažili domáhat se svých práv svévolně, což by vedlo ke zvýšenému napětí ve společnosti

Svévolné domáhání se práv a oprávněných zájmů bývá často justicí považováno za protizákonné až trestné. Mohlo by to být v pořádku, pokud by stát byl schopen plnit svou roli a závazek, tj. v dostatečně krátké době zajistit vymahatelnost práv a oprávněných zájmů osob a firem. Něčeho takového stát žel bohu schopný není v obrovském množství případů z důvodu velice špatně nastavených vnitřních pravidel. Firmy to mají v ČR snazší, jelikož si z důvodu notoricky známé neschopnosti justice, v zákonech vymohly institut rozhodčích soudů, jež jsou mnohonásobně efektivnější a rychlejší než státem placená justice.

Občané mají bohužel smůlu, protože za ně u zákonodárců nikdo nelobuje. Při vymáhání svých zákonem garantovaných práv se zákonů dbalí občané musejí spoléhat jen na justiční systém prakticky beze změn převzatý z dob komunistické diktatury.

Od devadesátých let se výrazně zlepšila práce Policie ČR, která je v drobnohledu společnosti a snaží se svou image budovat pozitivní. Když dnes zavoláte policisty, tak téměř vždy přijedou, což rozhodně nebylo samozřejmé v devadesátých letech a např. u soudů není bezodkladná reakce běžná do dnešní doby. Policie ČR nad sebou má totiž určitou, byť diskutabilní kontrolu. Každopádně si jí všímá veřejnost, což má evidentní efekt.

Práce státního zastupitelství už doznala menších pokroků, ale nějaké „vlaštovky“ se již objevují. Společnost vítá snahu SZ rozkrývat trestnou činnost i mezi vládci a politiky. Na státních zastupitelstvích ještě stále leckde přetrvává snaha nehájit zájmy ohrožených dětí s odůvodněním, že by to soudkyně, či privilegovaná feministická sdružení naštvalo, ale pomaličku se to obrací k lepšímu a občas se i nějakému ohroženému dítěti dostane pomoci od státních zástupců. Na státním zastupitelství je kontrola jejich práce již značně omezená.

Na soudech je kontrola a motivace doslova žalostná, čemuž odpovídají i výsledky. Existuje sice kárný senát, který může řešit prohřešky soudců, ale zabývá se jen těmi opravdu nejzávažnějšími, které prosáknou na veřejnost, případně těmi, jež jsou dlouhodobě neudržitelné už i pro samotnou justici. Pokud se občan dopustí prohřešku, tak může už za jeden prohřešek přijít např. o oprávnění řídit motorové vozidlo. Soudce by měl být vnímám jako nejvyšší morální autorita společnosti, která je tak vysoce morální, že může dokonce i rozhodovat o trestech ostatních. Z tohoto pohledu je až fantaskní, že soudce se může dopustit prohřešku 3× po sobě jen za dobu 5-ti let a až pak by mu mělo hrozit odvolání z funkce nejvyšší morální autority, ale ani to není jisté. Je fakt, že kárný senát může soudce zbavit funkce už i za jedno vážné porušení zákona. V praxi to ale často chodí tak, že zlému soudci dopředu oznámí, jak dopadne to, co by se dejure mělo prokázat až v průběhu řízení a takový soudce raději funkci položí sám, než aby ho z taláru svlékl kárný senát. Tím je hříšník čistý jako slovo boží a hurá do další právnické role. Pokud se někdo domnívá, že soudci kárných senátů, kteří rozhodují o morálních skutcích kolegů soudců jsou vybíráni podle nejlepšího morálního profilu, tak by se měl přestěhovat k indiánům, protože do fiktivního „právního státu“ se opravdu nehodí.

10. Veškerá výkonná, zákonodárná i soudní moc státu vychází z moci lidu a má mít jasně rozdělené pravomoci, aby se jednotlivé prvky státu vzájemně kontrolovaly

Toto téma se dá nejlépe demonstrovat na příkladu návštěvy čínského prezidenta v ČR. Číňané si u Kanceláře prezidenta republiky objednali omezení základního lidského práva, tj. práva svobody projevu občanů České republiky. Výsledkem bylo to, že „nezávislí“ policisté PČR na žádost čínských úřadů zprostředkovaných Prezidentskou kanceláří, perzekuovali české občany manipulující s tibetskými vlajkami (např. stržení tibetských vlajek z oken vysoké školy). Pokud existuje právní stát a v něm dělba moci, tak jak je možné, že policisté podléhající jen zákonům ČR a „nezávislé“ struktuře Policie České republiky, plní rozkazy čínské tajné služby tlumočené Úřadem prezidenta ČR, který z Ústavy vůbec nemá ani nejmenší pravomoc úkoloval Policii ČR. Odpověď je jasná. Dělba moci v ČR je pouhý mýtus. Tibetské vlajky jsou sice prkotina, ale těchto „prkotin“ se dějí milióny. Ale co je nejdůležitější. Jsou soustavně porušovány nejzákladnější právní princip a nic se neděje. Je to považováno za „normální“, a pokud už je náhodou někdo potrestán, pak jen řadový pěšák plnící rozkazy v naivní výře v právní stát.

Závěr rozboru právního státu

Smyslem tohoto článku rozhodně není vzbudit pocity frustrace a už vůbec nemá sloužit jako voda na mlýn různých extrémistických skupin jako jsou nacisté, komunisté, anarchisté (o anarchii se stará stát), náboženští fanatici apod. Tyto nenávistné skupiny nás naopak od právního státu ještě více vzdalují. Smyslem je:

  1. Otevřít oči institucializovaným naivním občanům, kteří z nějaké brožurky uvěřili lži o tom, že soudy jsou tu od toho, aby hledaly spravedlnost, státní zástupci a vyšetřovatelé jsou systémem motivováni hájit zájmy prostých lidí, OSPOD je tu pro boj za práva dětí a další bludy. Jistěže existují spravedliví soudci, v právo věřící státní zástupci a policisté, sociální pracovnice OSPODu respektující práva dětí… Díky Bohu za ně. Jedná se však o chyby v systému špatně institucializovaných lidí, ve kterých se probudila systémem utlačovaná lidskost a svědomí.
  2. Rozpoutat debatu ve společnosti nad tím, jak je možné, že nám osoby pobírající plat za udržování pořádku, věší bulíky na nos při tvrzení, že takhle to je správné, a tak to má být. Veřejnost musí vytvářet tlak na mocenské struktury, aby konečně zaváděly pořádek ve společnosti. Mocní samy o sobě to neudělají, protože srozumitelná pravidla snižují jejich moc nad zmatenou společností a současně zprůhledňují jejich odpovědnost za rozhodování o našich životech. Je naší občanskou povinností je tlačit k tomu, aby tento naprostý chaos eliminovali a začali zavádět skutečný řád.