Pokud se rozpadne vaše rodina, pak se soudům nelze vyhnout. To je prostě fakt. Náš právní systém k uzavření manželství vyžaduje minimum právních formalit, ale jeho ukončení, a hlavně urovnání vztahů, je noční můrou nejen psychickou ale i právní. Občan věřící ve fungující stát by mohl nabýt mylného dojmu, že soudy jsou tu proto, aby občanům pomáhaly v takovýchto těžkých životních situacích. Pravda je však přesně opačná. Ještě horší postavení v soudcovském soukolí mají děti viz níže.
Osoba soudce je v řízení klíčová
Lidský faktor je důležitý asi v každé oblasti, do které zasahují lidé. V právní rovině je ale důležitost lidského faktoru prakticky stoprocentní, jelikož v téměř všech aspektech se systém spoléhá jen na individuální rozhodování soudců. Soudci by se sice měli při svém rozhodování držet zákonných pravidel, ale současně je jim povoleno téměř všechna pravidla prakticky beztrestně ignorovat. Navíc mnoho pravidel je nekonkrétních, chaotických a nezřídka jedno pravidlo popírá pravidlo druhé. Díky zoufale špatně sestaveným pravidlům se systém v naději obrací na osoby soudců, aby to nějak „zachránili“ ex post (opožděně, po skončení, tedy jak to bude posouzeno nevíte dopředu).
Jak se stát soudcem
Jestliže se právní systém při posuzování nejednoznačných pravidel opírá především o individuální interpretaci soudců, tak by si naivní člověk mohl myslet, že výběr soudců probíhá nesmírně pečlivě a má skvěle a transparentně propracovaný systém. Opět omyl. Absolvent právnické školy musí mít především dobré vztahy se soukolím, které směřuje k předsedovi krajského soudu. Soudce totiž jmenuje předseda příslušného krajského soudu dle svého uvážení téměř bez jakýchkoli pravidel. Jmenování soudce prezidentem je pouhá formalita maskující realitu. V současné době sice existuje snaha vytvořit alespoň nějaká pravidla pro jmenování soudců, ale to platí až pro soudce jmenované od roku 2018 a jak to bude v praxi je zatím záhada, protože mnozí soudci proti tomu ostře protestují.
Co s neschopnými a neposlušnými soudci
Díky absenci systematičnosti a transparentnosti jmenování soudců se vedle schopných objevuje nemalé množství takových soudců, kteří by neudělali kariéru ani jako uklízečky v advokátních kancelářích (většina soudců jsou ženy v rámci genderové diskriminace). Když k tomu připočtete neodvolatelnost soudce, tak máme zaděláno na malér. Co dělat se soudci, kteří nedokážou zvládnout ani jednoduchou agendu? Vyhodit je nelze a přimět je k dobrovolnému odchodu je komplikované. Již léta funguje „báječně osvědčená“ praxe. Přesunou tyto neschopné soudce na opatrovnické soudy a exekuce. Tam jen vzácně přijdou do styku se schopnými advokáty na obou stranách. Pracují většinou s lidmi, kterým se rozpadl jejich život. Ti chudáci nemají někdy ani stálou střechu nad hlavou, natož peníze na kvalitní advokáty. Navíc v opatrovnických sporech není nad čím dumat, to by zvládla i cvičená opička. Dítě matce a otci vyměřit takové výživné, jak se soudci zachce. K tomu nemusí umět ani počítat, jelikož ve výživném taktéž chybí pravidla pro výpočet.
Opatrovnické soudy jsou nesmírně přetížené, jelikož se týkají všech občanů a při dnešní rozvodovosti k nim musí statisticky každý druhý občan, řada z nich i vícekrát. Z toho důvodu se tam posílají soudci i „za odměnu“, protože je tam spoustu papírování a minimální rozhodování. Bývá to poslední štace pro neposlušné soudce. V podstatě jsou tam na hanbě.
Jaké to nese důsledky v opatrovnickém soudnictví
Důsledkem výše popsaného jsou většinou silně demotivovaní soudci, kteří vědí, že v soudcovské hierarchii klesli nejníže, jak jen mohli klesnout. Od takových lidí není možné očekávat jakoukoli pomoc. Považujte se za šťastlivce, pokud vám neuškodí. Není ani divu, že i když mají rozhodovat o dětech, tak s dětmi nechtějí jednat. Snažit se opatrovnickým soudcům vysvětlit např. rozdíl mezi hrubou a čistou mzdou je až nadlidský úkol (to není nadsázka, ale běžná realita). Většina z nich není zase až tak hloupá. Přinejmenším si nějak dokázali obstarat vysokoškolský diplom z práv a zalíbit se nadřízeným, aby byli jmenováni soudcem. Jde spíše o to, že oni nic chápat nechtějí. Nelze se jim divit, jsou přeci „na hanbě“. Je to běžná psychologická obrana. Nevidím, neslyším a když už musím mluvit, tak alespoň nechápu. Pokud si myslíte, že jste na tom hodně špatně, tak se zkuste vžít do jejich role a zjistíte, že na tom možná zase tak špatně nejste.
Postavení dětí z pohledu opatrovnických soudců
Oficiálně na oko mají opatrovničtí soudci chránit práva dětí, ale jak už bylo vysvětleno výše fakticky se od nich žádná ochrana dětí neočekává. Mají jen dělat jednoduchou rutinní agendu. Soudci jsou také jen lidé a mají psychiku jako každý jiný. Pokud dotyčný netrpí žádnou duševní poruchou, tak mu současný stav žádné potěšení nečiní, leč je součást soukolí a musí ho buď podporovat, nebo se vzdát funkce soudce. V tomto světle se už asi pozorný čtenář nediví tomu, že pro většinu opatrovnických soudců jsou děti jen neurčité kusy, kterými se snaží zabývat co nejméně, aby to jeho psychiku nepodlomilo ještě víc. Soudci se musejí zabývat těmi, kteří mohou podávat nějaké písemnosti na soud a účastní se jednání. Obojí je zapovězeno dětem, tudíž postavení dětí z pohledu opatrovnických soudců je prakticky bezvýznamné.
Jak z toho marastu ven
Řešení nejsou zase tak složitá, ale většině lidí ovládající justici se do nich nechce, jelikož by to změnilo zaběhlý systém. Veřejnost ani příliš netlačí na provedení změn. Nyní k těm změnám:
- Zřízení rodinných soudů oddělených od běžného soudního systému. Tím by se zrušilo místo, kam by předsedové soudů posílali soudce „na hanbu“. Specializovaní soudci by si tu práci mohli vybírat dobrovolně, ne za trest jako dnes a měli by úplně jinou motivaci. Rodinní soudci by měli působit více jako mediátoři v rozhádaných vztazích. Dobré slovo leckdy udělá více než demotivovaný soudce, který stěží zvládne řídit jednání v souladu se zákonem.
- Budování image rodinných soudů jako místa, kde se nemáte bát napruzelého a nevyzpytatelného soudce, ale máte tam jít v naději, že se vám dostane pochopení v těžké životní situaci a pokusí se nalézt rozumné řešení pro všechny strany rozpadlé rodiny.
- V neposlední řadě je soud místem, které naoko v první řadě chrání děti. Jak je možné, že dnes prakticky žádný opatrovnický soud není uzpůsoben na jednání s dětmi? U rodinných soudů by mělo být samozřejmostí takové vybavení, ve kterém by bylo možné komunikovat s dětmi. Běžná jednací síň je k tomu krajně nevhodná. Děti navíc nemají vůbec žádnou záruku, že cokoli u soudu řeknou nebude použito proti nim.
Zdroje:
https://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2016/ochrana-prav-deti-v-ceskem-soudnictvi/