Chovejme se k dětem tak, jak bychom chtěli, aby se ony chovaly k nám, až my budeme potřebovat pleny

Vyplňte dotazník týkající se výživného a pomozte všem zjistit jak jsou na tom ostatní. Dotazník zde, výsledky zde.

Co je to cenzura resp. dezinformace

cenzura

Cenzura je zákaz šíření informací, které se nehodí lidem, jež chtějí mít moc, neoprávněně vydělávat na jiných, manipulovat s lidmi či je zotročovat, zneužívat... Dnes se pro cenzurované informace používá termín „dezinformace“.  Termín dezinformace popírá sám sebe. Informace samozřejmě může být pravdivá, zavádějící, nepravdivá, úmyslně lživá apod, ale nikdy samozřejmě nemůže být odstraňující informaci, tedy dezinformační. To je jako bychom tvrdili, že dezinfekce vytváří nevhodnou infekci, což je naprosto stejná hovadina. Termínem dezinformace se označují takové informace, které mají být odstraněny, jelikož se nelíbí mocichtivým a tímto termínem se pouze maskuje cenzura, která je totiž sice zakázaná (Listina základních práv a svobod čl. 17 odst. 3), ale i v dnešní době všudypřítomná, byť už ji ani nevnímáme jako naprosto samozřejmou součást naší společnosti.  

Kdo se uchyluje k cenzuře označováním nežádoucích informací za dezinformace?

Činí tak lidé a skupiny lidí (firmy, státy, sdružení…), kteří jsou morálně a citově nevyspělí. Svou nevyzrálost kompenzují arogancí a bezohledností. Vyzrálí lidé jsou totiž dostatečně silní, jelikož jsou vyrovnaní. Vyzrálý člověk nemusí věnovat obrovské množství úsilí na svůj vnitřní boj se svými rozpory. Naopak nevyzrálý člověk je zmítán vlastní vnitřní nespokojeností, která jej znestabilňuje a omezuje jeho schopnosti, včetně schopnosti věcně a přesvědčivě argumentovat. Je sice agresivní, zlostný atd., ale v konfrontaci s vyzrálým člověkem nakonec odchází „rozcupován“. Nevyzrálí lidé se proto vyhýbají přímému střetu za pomoci úniku, podlostí, zákazů, nařízení či zákazů šířit jiné názory než názory jejich vlastní, jež nejsou schopni argumentačně ustát.

Státy

Cenzuru zavádějí všechny státy. Proč: Kdo řídí státy? Politici. Kdo je to politik? Člověk, kteří touží po moci. Proč touží po moci? Protože tu moc nemá. Je to tudíž nemocný člověk, jež nemá vlastní moc, tak touží alespoň po uchvácení moci nad druhými lidmi. Už jste někdy slyšeli o duchovně opravdu vyrovnaném člověku, který by vynakládal obrovské úsilí, aby mohl ovládat druhé? Už jste se setkali někdy někým, kdo by vynaložil obrovské úsilí, podařilo se mu získat moc nad lidmi, a on by pak tu moc lidem, jen tak bez důvodu, vrátil? To je přeci holý nesmysl. Pokud si chce takový politik moc vytvořit a udržet, musí zákonitě lidi manipulovat a ovládat je. Jedním z nástrojů manipulace je cenzura, tedy zákaz nežádoucích informací a současné podvržení nepravdivých informací. Každá informace, jež je cenzurou zakázaná, se označí za dezinformaci a stát proti ní bojuje, aby si udržel nadvládu nad lidem.

Je fakt, že cenzura má v různých státech různou intenzitu. V autoritářských státech (tam kde vládne omezená skupina) jako je Čína, Rusko, KLDR… je cenzura doslova brutální a za šíření zakázaných informací (tzv. dezinformací) se velice tvrdě trestá vězením, mučením, zabitím atd. V uvolněnějších režimech, někdy zavádějícím způsobem označovaných za „demokracie“, nejsou tresty za porušování cenzury (šíření dezinformací) zase až tak tvrdé. Nikoli že by režimy nechtěly, ale spíše je to obtížněji protlačitelné společností. Přesto se i v tzv. „demokratických“ státech s trestáním za porušování cenzury setkáváme běžně. Jelikož je cenzura protizákonná, tak se ta „zákonná“ trestání šíření cenzurovaných informací schovávají pod jinými záminkami. Typicky jako poškození dobrého jména, vyzrazení tajné informace… případně se na to účelově navlékne na něco zcela jiného.

Česká republika je na tom s cenzurou lépe než řada jiných států, včetně USA. O Rusku, Číně… nemluvě. Důvodem je nefunkčnost státních struktur, což je pro ČR v tomto ohledu doslova požehnání. V době kampaně covid mnoho Čechů vytušilo, že si z nich režim doslova utahuje, když tvrdil, že zákaz prodeje hraček zachrání mnoho mrtvých. I přesto, že vládnoucí chudáčci v ČR nemají příliš mnoho schopností na cenzuru, zdaleka na tom nejsme tak dobře, abychom se mohli chválit. Neschopnou vládu v Česku doplňuje řada notorických řiťolezců, kteří podlézají i lidem, kteří o to ani nestojí natož vládním zločincům.

Firmy a korporace

Tzv. „demokracie“ bývají značně slabé, jelikož se formální moc rozkládá mezi mnoho lidí, jež mají jen relativně krátkou politickou životnost, tj. jen do doby, než se mocichtivý politik znelíbí. Pak je vystřídán principiálně stejným politikem zase jen na krátkou dobu, a tak pořád dokola. Leč státy řeší věci dlouhodobě. Např. dálnice není záležitostí na několik málo let, než voliči přesedlají na nového zločince, který se ještě neokoukal. Proto jsou státy fakticky řízeny relativně stabilními nadnárodními korporacemi, jež oznamují politikům, jaké mají přijímat zákony, komu přidělí zakázky atd. Kdo z politiků nepochopí svou roli, o něm se novináři (v korporacemi vlastněných médiích) „dozví“ (nebo vymyslí) nelichotivé informace, jež budou v médiích stále dokola opakovány a korporacím neloajální politik již nebude zvolen. To je ta lepší varianta, která mu hrozí. Propaganda (dnes nazývaná PR) toto označuje za „demokracii“.  

Z výše uvedených důvodů se u nadnárodních korporací setkáváme ještě častěji a s tvrdší cenzurou než u tzv. „demokratického“ státu. Často slyšíme argumentaci, že na firmy se zákaz cenzury nevztahuje. Z formulace „Cenzura je nepřípustná.“  uvedené v Listině práv a svobod si korporace přečetly „cenzura státu je nepřípustná a u firem povolená“. Jindy podle korporací žádná cenzura není, jelikož slovo cenzura je cenzurované. Dalším způsobem zastírání cenzury ze strany firem je neustále poukazování na cenzuru někde jinde (např. ve státech, kde neovládají politiky). Metoda „já nic, podívejte se na tamtoho“, je velice účinná nejen u cenzury.

Jak se bránit?

Nebránit se! Pokud je něco označeno za dezinformaci (např. léčivý prostředek, plány mocných, že vir nemohl uniknout z laboratoře, kde na něm pracovali…), tak máte dobré vodítko na informaci, u které si mocní vyhodnotili, že obsahuje pro ně nebezpečnou informaci, jenž ohrožuje jejich mocenské zájmy, a právě proto ji jimi vlastněná média označily za dezinformaci. Tím nám vlastně pomáhají se v tom chaosu vyznat. Jen pozor na zdroje. Mocní nejsou jednotní, ale naopak mezi sebou neustále svádějí války o moc. Proto často jedna skupina něco označuje za dezinformaci (cenzurovanou informaci) a druhá skupina dělá opak. V jiné situaci si ty role obrátí. Proto nikdy nedůvěřujte zdrojům, ale vždy přemýšlejte nad obsahem sdělení a sleduje více zdrojů ze všech mocenských stran. Tím se dá rozpoznat, co je zastíraná pravda a co lež. Bez nadhledu to však nejde, jelikož za dezinformace bývají označovány i očividné lži, aby se vytvořil chaos, ve kterém se obtížněji oriantuje.  

Větší problém způsobují tresty za nerespektování cenzury. Např. na sociálních sítích. Pro miliardáře rozhodující o tom, co cenzura označí za „dezinformaci“, je nesmírně obtížné zvládat masovost. Z toho důvodu můžete využívat více účtů, ze kterých přistupujete na sociální sítě. Tím ztížíte sociálním sítím postih účtů ze stran cenzorů, jelikož se zvládají zaměřovat jen na ty nejaktivnější. Proto je vhodné aktivitu rozkládat do více účtů. Pro firmy šířící propagandu (dnes označovanou za PR) je to naprosto standardní postup, jak kličkovat ve spleti soc. sítí (i šiřitelé propagandy mezi sebou bojují, není jen boj s režimem). Téma sociálních sítí však svým rozsahem převyšuje kapacitní možnosti jediného článku.

Co udělat v boji s cenzurou?

Zaujímejte svůj vlastní názor získaný nadhledem a šiřte ho kolem sebe, přičemž se nebraňte diskusi a přemýšlením i nad opačnými názory. Nebojte se, že budete za blázny, pokud máte dojem, že jste v názoru osamocení. Ve společnosti jsou nejhlasitelněší názory křiklounů, kteří si zase až tak moc nevěří, tak to dohánějí hlasitostí, ale ti tiší si nemusejí myslet to, co křikloun.  V dnešní době je jeden den něco prohlášeno za dezinformaci a za několik měsíců za médii potvrzený fakt. Důvodem je to, že už se relativně hodně lidí nenechá zastrašit a své názory šíří bez ohledu na útoky vůči své osobě ze strany agresivních nevyzrálých lidí. Pokud už se fakta nedají dále utajovat, musejí se dříve či později přestat cenzurovat. V dnešní době už je to spíše dříve než později.

Ať žije skutečná svoboda slova, kterou si nakonec vybojujeme, a to především vlastní odvahou a respektem k druhým, jelikož mocichtivý lidé jsou bezohlední zbabělci.