Chovejme se k dětem tak, jak bychom chtěli, aby se ony chovaly k nám, až my budeme potřebovat pleny

§ 889 Občanského zákoníku

Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje. Brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.

Komentář

V druhé větě tohoto ustanovení zákonodárce zdánlivě myslí na situaci, která by nastala v případě, že by rodič, který má dítě ve své péči, bezdůvodně bránil dítěti v kontaktu s druhým rodičem. O iluzi nějakého zaručeného zákonného řešení přijdete při pokračování čtení ustanovení. To totiž "dovoluje" soudu v takovém případě vydat nové rozhodnutí o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Soud by samozřejmě mohl znovu rozhodnout o poměrech dítěte i v případě, že by mu to tento paragraf "nedovolil". Tato věta sice dává soudům jakýsi nástroj pro eventuální napravení protizákonného jednání rodiče, který má dítě ve své péči a současně porušuje práva svěřeného dítěte, ale na stranu druhou nezaručuje žádnou právní jistotu, že k nápravě skutečně dojde. Citované ustanovení zákona totiž neříká nic o tom, že by rodič, který bezdůvodně porušuje zákon, neměl mít dítě ve své péči. Říká jen to, že soud může vydat nové rozhodnutí. Klidně ale může soud rozhodnout i o tom, že rodič porušující zákony a práva dítěte i nadále bude zastupovat dítě, které svým jednáním poškozuje. Je to klasický příklad právního alibismu. Přirovnal bych to k formulaci „okradený by možná mohl dostat ukradenou věc zpět“.

Na stranu druhou. I tzv. „druhý rodič“ (kulantní formulace rodiče s fakticky omezenými právy), se má také zdržet všeho, co by narušovalo vazby k oběma rodičům (ostatní příbuzné zákonodárce vynechal) a výchovu dítěte. Tento paragraf však paradoxně nevymezuje ani teoretický nástroj na právní vymahatelnost této povinnosti u tzv. „druhého rodiče“. Je to absurdní stav, kdy je tzv. „druhý rodič“ možná považován za rodiče na právech natolik omezeného, že zákonodárce již nepovažoval za nepatřičné mu ještě hrozit dalším omezením.