Chovejme se k dětem tak, jak bychom chtěli, aby se ony chovaly k nám, až my budeme potřebovat pleny

Vyplňte dotazník týkající se výživného a pomozte všem zjistit jak jsou na tom ostatní. Dotazník zde, výsledky zde.

§ 889 Občanského zákoníku

Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje. Brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.

Komentář

V druhé větě tohoto ustanovení zákonodárce zdánlivě myslí na situaci, která by nastala v případě, že by rodič, který má dítě ve své péči, bezdůvodně bránil dítěti v kontaktu s druhým rodičem. O iluzi nějakého zaručeného zákonného řešení přijdete při pokračování čtení ustanovení. To totiž "dovoluje" soudu v takovém případě vydat nové rozhodnutí o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Soud by samozřejmě mohl znovu rozhodnout o poměrech dítěte i v případě, že by mu to tento paragraf "nedovolil". Tato věta sice dává soudům jakýsi nástroj pro eventuální napravení protizákonného jednání rodiče, který má dítě ve své péči a současně porušuje práva svěřeného dítěte, ale na stranu druhou nezaručuje žádnou právní jistotu, že k nápravě skutečně dojde. Citované ustanovení zákona totiž neříká nic o tom, že by rodič, který bezdůvodně porušuje zákon, neměl mít dítě ve své péči. Říká jen to, že soud může vydat nové rozhodnutí. Klidně ale může soud rozhodnout i o tom, že rodič porušující zákony a práva dítěte i nadále bude zastupovat dítě, které svým jednáním poškozuje. Je to klasický příklad právního alibismu. Přirovnal bych to k formulaci „okradený by možná mohl dostat ukradenou věc zpět“.

Na stranu druhou. I tzv. „druhý rodič“ (kulantní formulace rodiče s fakticky omezenými právy), se má také zdržet všeho, co by narušovalo vazby k oběma rodičům (ostatní příbuzné zákonodárce vynechal) a výchovu dítěte. Tento paragraf však paradoxně nevymezuje ani teoretický nástroj na právní vymahatelnost této povinnosti u tzv. „druhého rodiče“. Je to absurdní stav, kdy je tzv. „druhý rodič“ možná považován za rodiče na právech natolik omezeného, že zákonodárce již nepovažoval za nepatřičné mu ještě hrozit dalším omezením.

  

Používáme cookies

Soubory cookie používáme k analýze údajů o našich návštěvnících, ke zlepšení našich webových stránek, zobrazení personalizovaného obsahu a k tomu, abychom od vás měli zpětnou vazbu.