Chovejme se k dětem tak, jak bychom chtěli, aby se ony chovaly k nám, až my budeme potřebovat pleny

§ 876 Občanského zákoníku

  1. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě.
  2. Hrozí-li při rozhodování o záležitosti dítěte nebezpečí z prodlení, může jeden z rodičů rozhodnout nebo dát přivolení sám; je ale povinen neprodleně sdělit druhému rodiči, jaký je stav věcí.
  3. Jedná-li jeden z rodičů v záležitosti dítěte sám vůči třetí osobě, která je v dobré víře, má se za to, že jedná se souhlasem druhého rodiče.

Komentář k § 876 OZ

Zákonodárce zde teoreticky zakazuje „kterémukoli“ z rodičů např. i změnit trvalé bydliště dítěte bez výslovného souhlasu druhého rodiče. Pokud nedojde k souhlasu obou rodičů, pak by dítě „mělo“ být ponecháno v místě stávajícího trvalého bydliště až do doby, než rozhodne místně příslušný soud. Totéž platí i o umístění dítěte do školky, školy…

Hezká pohádka, ale v praxi to tako nefunguje. Soudy v rámci genderové diskriminace toto ustanovení interpretují ve většině případů odlišně pro otce a odlišně pro matky. Soudci by v právním státě rozhodovali pro obě pohlaví stejně, ale žel bohu nejsme v právním státě.  Soudci v toto justičním chaosu mohou beztrestně rozhodovat nezávisle na zákonech a toto ustanovení posuzovat podle toho, zda se týká privilegovaných matek, či méněcenných otců. V drtivé většině případů soudci tolerují změnu trvalého pobytu dítěte (přihlášení do školky, školy…), pokud jej provede matka i bez souhlasu otce či soudu. Jestliže by se o to samé pokusil otec, zle by s ním justice naložila. Někteří soudci porušování zmíněného ustanovení ze strany matek „jen“ přehlížejí a v přímém rozporu se zákonem se touto záležitostí vůbec nezabývají, byť by byla i v písemném návrhu. Této velice oblíbené nejen justiční taktice se říkám „mrtvý brouk“. Jiní soudci takový postup matky dokonce dodatečně legalizují argumentem, že dítě je od otce natolik vzdálené, že dítěti musí být omezen styk s otcem na minimum z důvodu vzdálenosti (např. příklady zde). Tragédií se někdy stane postup otců, jež nepochopili systém, mýlí se v rovnoprávnosti a domnívají se, že pokud se budou chovat stejně jako matka, tak jim to projde stejně jako jí. Výsledkem jsou pak trestání otců pro únos poté, kdy např. převezou dítě do místa jeho trvalého bydliště.

Co mají dělat otcové při nelegálním přestěhování dítěte?

Na to je velice obtížná odpověď. Je potřeba nejprve zjistit, zda má dítě trvalý pobyt v místě působení několika málo soudců, jež tento zákon respektují a ignorují justičně vžitou genderovou diskriminaci. Vhodné je zjistit to prostřednictvím místně znalých advokátů jež ví, jakou má který soudce averzi vůči otcům. I pokud máte štěstí, tak není ještě jisté, že vám nepřidělí standardního soudce. Pokud máte smůlu, pak máte několik možností:

  1. Zahájit právní boj, který bude s vysokou pravděpodobností trvat mnoho let a pravděpodobnost úspěchu pro otce je velice malá.
  2. Motivovat matku jiným způsobem, než je justiční, jelikož u soudu drží téměř všechny trumfy matka.
  3. Přijmout roli méněcenného otce a demonstrativně trpět jako mučedník.
  4. Podlehnout nátlaku a dítěte se vzdát, což udělá většina soudných mužů.

Zde odkaz na článek a video s výpovědí několika vzorových příkladů justiční praxe v ČR.