Chovejme se k dětem tak, jak bychom chtěli, aby se ony chovaly k nám, až my budeme potřebovat pleny

Vyplňte dotazník týkající se výživného a pomozte všem zjistit jak jsou na tom ostatní. Dotazník zde, výsledky zde.

Úvahy o umělém přerušeni těhotenství u nezletilých dívek

Ned Lecic

V tomto článku se zamyslím nad jednou ne příliš diskutovanou právní problematikou a na její dopad na nezletilé dívky. Jedno z nejpřísnějších omezení nezletilých v českém právu najdeme v případech potratů. Ze zákona č. 66/1986 Sb., Zákon České národní rady o umělém přerušení těhotenství si dočteme, že:

§ 6

(1) Ženě, která nedovršila šestnácti let, lze uměle přerušit těhotenství podle § 4 se souhlasem zákonného zástupce, popřípadě toho, jemuž byla svěřena do výchovy.

(2) Jestliže bylo podle § 4 uměle přerušeno těhotenství ženě ve věku od šestnácti do osmnácti let, vyrozumí o tom zdravotnické zařízení jejího zákonného zástupce.

Záměr tohoto ustanovení je jasný. Zkrátka není možné, aby se dívka svévolně podrobila potratu do svých šestnácti let, aniž by ji to povolil rodič nebo jiný dospělý, který odpovídá za její výchovu a mezi šestnáctým a osmnáctým rokem sice může dát souhlas k potratu sama, zákon ale zakazuje, aby tato skutečnost byla zatajená před jejím rodičem. Přikazuje totiž instituci, která zákrok provedla, aby její zákonné zástupce o tom (byť i po provedení zákroku!) informovala. Občas se objevují návrhy o liberalizaci, ale dosud nebylo nic realizováno ze strany vlády. Zastávám názor, že stávající právní úprava je zastaralá a nepřiměřeně přísná vůči nezletilé, která by měla mít nejen větší právo na sebeurčení v dané otázce, ale také hlavně zásadní právo na soukromí, pokud se rozhodne k ukončení těhotenství. Pro srovnání uvádím příklady dvou západních států: Kanady a Francie. V té první se zpravidla postupuje tak, že není žádná věková hranice pro udělení souhlasu, nýbrž lékaři posuzuji každý případ samostatně (každopádně jde o ustálenou praxi v soukromých potratových klinikách, kde většinou provádějí potraty na žádost, pokud se jim zdá, že je nezletilá vědomá dopadu svého rozhodnutí. Výjimku tvoří provincie Québec, kde je nutné dodržovat věkovou hranici 14 let pro provedení lékařského zákroku bez souhlasu zákonného zástupce). V té druhé existuje poněkud konzervativnější praxe, že se má zdravotnické zařízení sice snažit přesvědčit dívku, aby do skutku zapojila rodiče, nicméně pokud ona trvá na anonymitě nebo pokud není možné získat souhlas zákonného zástupce, smí se provést jí vyžadované umělé přerušení těhotenství, pokud se dívka nechá doprovodit jinou dospělou osobou (například výchovným poradcem, starší sestrou apod.). Ve srovnání s těmito příklady se česká právní úprava jeví jako velice neflexibilní. Je ale model bližší tomto kanadskému opravdu žádoucí? Zde budu argumentovat, že nejde jen o opodstatněnou svobodu, kterou by zákon měl chránit i v případě nezletilé, ale že je zakotvení takového práva i žádoucí pro veřejné blaho.

Proč by nezletilá měla mít právo ukončit těhotenství na svou žádost, stejně jako dospělá žena, a to dokonce i bez vědomí rodičů? Za prvé, že pro výchovu dítěte není připravená. Za druhé, že by stejně jako dospělá žena vyžadovala autonomii nad vlastním tělem, zejména v otázce, zda v něm ponese během devět měsíců rostoucí plod, se všemi souvisejícími dopady na její zdraví. Kromě těch a podobných důvodů asi nepřekvapí, když budu konstatovat, že by náctiletá dívka měla mít dodatečné důvody: vyhnout se jak potenciálnímu konfliktu s rodiči, pokud by zjistili, že otěhotněla, tak špatnému dopadu na její studium, a v ojedinělých případech i aby se vyhnula společenské hanbě, jež by ji mohla postihnout kvůli tomu, že v tak mladém věku otěhotněla. Není to žádná věda, přestože se najdou tací, kteří by s liberalizací zákona nesouhlasili a tací, kteří nejsou motivování na současném stavu nic měnit. Z toho se podívejme na jejich možné argumenty.        

Mezi nejčastějšími námitkami proti liberalizaci tyto právní úpravy jsou argumenty typu „dívka v tomto věku ještě nesmí konzumovat alkohol a budeme jí povolovat tak závažné samostatné rozhodnutí?“ Avšak je věková hranice pro konzumaci alkoholu, ať už správně zvolená či ne, odvozená od jiné situace, tedy i od jiných kritérii než věková hranice pro umělé přerušení těhotenství. I tak není české právo tolik paternalistické, že by nezletilého úplně zbavovalo svéprávnosti veškerého typu až do jeho osmnáctin, nýbrž uznává pro různé situace různé věkové hranice. V problematice, která úzce souvisí s danou otázkou, je obecně známo, že Trestní zákoník dává možnost souhlasit s pohlavním stykem se starší osobou, jakmile tato mladší dosáhne 15 let, aniž by tato starší podléhala postihu. Není těžké z toho vyvodit obecnou společenskou normu, že mladý člověk je v tomto věku považován za dost vyspělého, aby začal s pohlavním stykem. Pokud je dostatečně vyspělý na pohlavní styk, pak by měl být také považován za dost vyspělého, aby převzal odpovědnost za výsledky svého chování. Považuji za rozumný argument, aby dívka nejpozději ve věku 15 let dostala právo samostatně rozhodnout o umělém přerušení těhotenství. Dalším pozitivním argumentem je skutečnost, že nutit někoho strpět těhotenství je jednoduše hrubým zásahem do tělesné integrity dotyčné, který může mít dopad jak na její tělesné, tak na její duševní zdraví. Pro toho, kdo má upřímný zájem o práva, zájmy a pocity nezletilé, není také těžké najít argumenty pro zrušení povinnosti informovat zákonné zástupce nezletilé. Nejen že jde o zásah do její tělesné autonomie, ale i do jejího soukromí.

Někdo by ale přece jen mohl namítat, že umělé přerušení těhotenství je lékařským zákrokem mající možnost ovlivnit tělesné zdraví pacientky a že je tudíž třeba nechat posouzení toho zákroku na starší osobě, nejlépe na ty, kteří odpovídají za výchovu dívky. Proti tomu můžeme namítnout hned dvě věci. Za prvé. Lze konstatovat, že u běžného lékařského zákroku má nezletilý pacient dle zákona omezenou, avšak úměrně věku rostoucí způsobilost udělit (nebo odepřít) souhlas. Konkrétně to říká Zákon o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, citace:

§ 35

(1) Při poskytování zdravotních služeb nezletilému pacientovi je třeba zjistit jeho názor na poskytnutí zamýšlených zdravotních služeb, jestliže je to přiměřené rozumové a volní vyspělosti jeho věku. Tento názor musí být zohledněn jako faktor, jehož závažnost narůstá úměrně s věkem a stupněm rozumové a volní vyspělosti nezletilého pacienta. Pro vyslovení souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb nezletilému pacientovi se použijí právní předpisy upravující svéprávnost fyzických osob49) s tím, že nezletilému pacientovi lze zamýšlené zdravotní služby poskytnout na základě jeho souhlasu, jestliže je provedení takového úkonu přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku. Tím není dotčena možnost poskytování zdravotních služeb bez souhlasu.

(2) Poskytnutí zdravotních služeb na základě souhlasu nezletilého pacienta nebrání tomu, aby ošetřující zdravotnický pracovník podal zákonnému zástupci informaci o poskytnutých zdravotních službách nebo zdravotním stavu nezletilého pacienta. (konec citace)

Zkrátka zákon umožňuje i nezletilému částečně rozhodovat o svém zdraví, byť je jeho způsobilost takto činit podmíněná posouzení lékaře, a to se zřetelem na průměrnou přiměřenou způsobilost jeho věkové kategorie vyspělosti – takto to aspoň řeší obecné pravidlo. Přitom lékař smí, ale nutně nemusí za každých okolností, o provedeném zákroku informovat rodiče. Toto však neplatí v případě potratu, který trvá na mnohem přísnější a vymezenější úpravě. Vzhledem k tomu se Zákon o umělém přerušení těhotenství jeví jako nedůsledný článek českého práva jako celku. Stanoví docela vysokou plošnou věkovou hranici šestnácti let, a i tuto do dosazení zletilosti, podminuje oznámení skutečností zákonnému zástupci. Navíc tak činí způsobem, který je odchylný od obecných pravidel v českém zdravotnickém právu. Tato výjimka se tedy jeví jako přežitek, který nebyl nikdy roky aktualizován. Za druhé je odborné provedení interupce daleko bezpečnější než zákrok provedený „načerno“ u „andělíčkářky“, který by mohl nastat v případě strachu náctileté ohledně reakci svých rodičů.

Někdo by se pak odvolal na mravní aspekty tyto problematiky s tím, že umělé přerušení těhotenství je vlastně jakási vražda nenarozeného dítěte a že proto nemůže schválit, aby se jeho dítě takovému zákroku podrobilo. Takto smýšlejícímu člověku se hodí názor, že nezletilá není dost vyspělá na to, aby posoudila mravní dosah jejího rozhodnutí a že by to její rodič snad posoudil lépe než ona. V ČR je však většinovým názorem, že žena má mít právo zvolit si umělé přerušení těhotenství, aspoň v jeho raných fázích. Myšlenka, že je potrat vždy nebo většinou nepřípustným (a že by tudíž měl být značně omezen, případně úplně zakázán) je typická jen pro některé náboženské skupiny, které nepředstavují většinu v české společnosti. Dovolit rodičovi zakázat potrat na základě jeho osobních mravních hodnot, jde proti účelu rodičovské odpovědností zajistit morální a hmotný prospěch dítěte (srov. § 855 odst. 2 Občanského zákoníku). Nejde tudíž o něco, co by mělo být ponecháno na každém rodiči, aby svévolně vykládal, případně zneužil pro účely vlastní ideologie. Mělo by se v dané věci podřídit zásadám obecně uznávaných společenských norem, nikoliv ji nechat na rozhodnutích uděláními dle soukromých postojů „nadřízených“, tedy rodičů.

Pokud tedy vyloučíme, jak mravné úvahy, tak i riziko zdravotních komplikací, jako opodstatněné důvody, proč vyžadovat souhlas nebo vyrozumění zákonného zástupce? Zbývají nám argumenty psychologického rázu. Předpokladem stávající právní úpravy je asi představa, že rodič bude postupovat v zájmu dcery. Zeptal bych se, jak by ji to ten rodič vlastně pomohl? Tím, že by ji poradil? Nebo případně, že by ji i potrestal nebo ji zakázal styk s tím, kdo ji oplodnil? Není nutno mít velkou představivost, aby si člověk uvědomil, že rodič může reagovat emočně, a nikoliv s chladnou hlavou, když se setká se skutečností, že se jeho dceruška, kterou si dosud nějak idealizoval, dopustila takového faux-pas, jakým je otěhotnění v jejím věku. Jak by bylo dívce v této situaci ku prospěchu hněv, křičení, případná hanba a tresty? Zákon vlastně nijak nepřikazuje rodiči, aby se „vhodně“ zachoval v dané situaci. Prostě přikazuje, aby mu byla poskytnutá možnost se zákrokem souhlasit, od šestnácti do osmnácti pak aby byl vyrozuměn s provedením zákroku, a pak ho nechává jednat dle vlastní úvahy. Naproti tomu nemáme ze zemí jako Kanada, kde je umožněno nezletilé, aby sama rozhodla o potratu, žádné informace, které by naznačovaly, že díky volnější legislativě trpí dívky nějakými negativními následky. Naproti tomu jde o relativně častý zákrok, se kterým se ženy, ať už si ho prodělaly v jakémkoli věku, sice vyrovnávají různě, je ale vzácné, aby se nevyrovnaly s psychickými následky.  

Takto omezující právní úprava fakticky brání nezletilé, aby samostatně napravila chybu, kterou udělala. Tím, že se dívka rozhodne jít na potrat utajeně, se dle mého názoru vlastně zachovává odpovědně, neboť tímto způsobem shledává, že není připravená nést břemeno výchovy dítěte. Dokonce se domnívám, že těhotná náctiletá dívka, která si nechá provést potrat, a to právě bez vědomí rodičů, obecně dělá to nejlepší pro všechny strany. Sama si připustí, že ještě nemá předpoklady na založení rodiny a rodiče zbavuje, jak břemene o její dítě případně pečovat, tak citového břemene vědomí o otěhotnění jejich dítěte, se vším, co to může obnášet. A k tomu ještě společnost nebude nést břemeno dalšího nechtěného dítěte.

Dosud jsem se nevěnoval otázce případného rozhodování zákonného zástupce pro ukončení těhotenství nezletilé proti její vůli. Současná právní úprava o tyto možností mlčí a doslovná dikce zákona ji zdánlivě vylučuje (žena si o něj musí požádat sama, srov. § 4, 5 a 7 zákona o umělém přerušení těhotenství), avšak si nejsem úplně jist, do jaké míry se to opravdu shoduje se zažitou praxi. Každopádně si myslím, že by jakákoliv úprava zákona měla potrat vynucen ze strany rodiče zcela vyloučit, jelikož by takový zásah do tělesné integrity pacientky, provedené proti její vůli, hrubě porušil její lidská práva. Myslím si, že to zde nemusím rozebírat příliš dopodrobna.

Zkrátka se mi zákonná omezení na potraty nezletilých žen, jeví nelogickými a spíše připomínají pokus o kárání mravů a o udržování předpokladu podřízení nezletilých i těch starších než o skutečný ohled na blaho nezletilé dívky. Rovněž se mi zákonný požadavek, aby lékař informoval rodiče šestnáctileté dívky, která je už ve věku, když smí dat souhlas sama, zdá více jako povinnost „praskat“ dívky jejich rodičům a zasahovat do jejich soukromí, než jako nástroj umožňující rodičům řádnou výchovu v zájmu jejich dcer. Taková právní úprava je jinde ve světě překonaná a je na čase, aby zákon o umělém přerušení těhotenství byl aktualizován. Pokud se kanadský model jeví jako příliš radikální, mohla by se alespoň věková hranice pro dávání souhlasu (a to bez vědomí rodičů) snížit. Samozřejmě, že by potrat neměl být propagován jako náhrada správné sexuální výchovy a použití antikoncepce, nemyslím si však, že by si dívky hromadně využily tuto možnost jako náhradu pro správnou sexuální hygienu odpovídající jejích věku, zvláště ne pokud je jim poskytnuta přiměřená sexuální výchova. Každopádně si nemyslím, že by to mělo být důvodem, aby jim bylo v přístupu k umělému přerušení těhotenství bráněno.