Na serveru www.denik.cz vyšel zde článek o Francouzi, který bojuje i o ta nejzákladnější práva své dcery. Musel na konce sáhnout i po billboardu, aby veřejnost upozornil na porušování základních práv a svobod dítěte, které je aplikováno soudem i přesto, že soud by měl být v roli přímo opačné, tedy chránit zájmy dětí.
Francouz chce vídat dceru častěji. Bojuje v Olomouci i billboardem
Olomouc – Jmenuji se Veronika, je mi sedm let a jsem Francouzka. Soud mi znemožňuje učit se francouzsky ve škole, být s rodinou a poznávat Francii a její kulturu. Pozornost lidí procházejících kolem olomouckého Okresního soudu poutá mobilní billboard s fotografií dívenky z Olomoucka a tímto textem.
Její otec, Francouz Bertrand Michel svádí se soudy boj o to, aby mohl dcerku vídat častěji, učit ji francouzsky a jezdit s ní do Francie k příbuzným.
(Jeho skutečné příjmení muselo být v rozhovoru změněno, protože mu soud předběžným opatřením zakázal zveřejňovat informace ze soukromí dcerky. Pokud by je otec zveřejnil, vedlo by to podle soudu k identifikaci nezletilé dcery a k narušení jejího práva na soukromí.)
U Okresního soudu v Olomouci jste nechal umístit pojízdný billboard. Co jeho prostřednictvím chcete veřejnosti sdělit?
Jsem už opravdu zoufalý z toho, jak se soudy snaží omezit moje otcovská práva a diskriminovat tím také dcerku. Vím, že je v České republice zvykem, aby dítě rozvedených rodičů trávilo co nejvíc času u matky. Pokud má ale otec o potomka zájem a chce se o něj starat a vychovávat ho, měl by mu to soud umožnit. Obzvlášť v případě, kdy má dítě specifické potřeby jako moje dcerka. Soud mi stanovuje podmínky a já je plním ve všem, co nařídí. Platím výživné v určené výši, zajímám se o výchovu a jezdím pro dceru ve stanovený čas a ve stanovený čas ji také matce vracím. Když soud řekl, že v Olomouci nemám žádnou domácnost a zázemí, pronajal jsem si tady byt, zařídil jej a platím jej proto, abych splnil to, co soud požaduje. Tím také na půl měsíce opouštím svou rodinu v Praze. Soud přesto bohužel nerozhoduje v zájmu dítěte, ale spíše v zájmu matky. Místo aby se snažil mi výchovu navzdory velké vzdálenosti z Prahy do Olomouce ulehčit, tak mi to spíše komplikuje. Soud mi vlastně dává vybrat mezi mými dvěma dětmi a to považuji za otřesné.
Jak dlouho v České republice vlastně žijete?
Bydlím a pracuji v Praze už 18 let, také jsem se tady oženil. Po několika letech jsme se ale s českou manželkou rozvedli. Soudy rozhodly o péči o dceru Veroniku, později také o výživném a dalších věcech. Bývalá žena mě však tehdy ze dne na den postavila před rozhodnutí, že se i s dcerkou odstěhuje z Prahy zpátky na Olomoucko. To byl pro mě šok, nebyli jsme na něčem takovém domluveni. Já stále dál žiji v Praze, kde už mám novou rodinu a dcerka bydlí s maminkou na Olomoucku.
Kolik času jste mohl s dcerou trávit dříve, když ještě nechodila do školy?
Soud tehdy rozhodl, že s ní mohu být jeden měsíc v létě, deset dní na jaře a dalších deset dní na podzim. Navíc jsem ji měl u sebe dvakrát v měsíci vždy od středy do neděle. Také jsem s ní trávil jednou za dva roky jarní, velikonoční a podzimní prázdniny. To mi vyhovovalo, mohl jsem se Veronice víc věnovat, učit ji doma francouzštinu a brát ji v létě a o dalších prázdninách na dovolenou do Francie k její babičce a dalším příbuzným. Dcera je Francouzka a já ji chci učit jazyk a seznamovat ji s tamní kulturou.
Kurz francouzštiny nařídili ukončit
Po nástupu Veroniky do školy soud omezil dobu, kterou můžete s dcerou trávit. Co všechno se změnilo?
Po rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci nyní mohu dcerku vídat jen dva víkendy v měsíci. Musím si ji vyzvednout vždy v pátek v 17 hodin a její mamince ji předat v neděli v 18 hodin. Nerozumím tomu, proč jsou takto přesně stanoveny ty hodiny, přesto je dodržuji. V pátek totiž Veronice vyučování končí už před polednem, rád bych si ji proto bral hned po škole. Kvůli rozhodnutí soudu si ji ale nesmím vzít dřív než v pět odpoledne. Jedna cesta pro dceru na Olomoucko a odvoz zpět do Prahy mi zabere nejméně šest hodin jízdy. Převezmu ji v pátek odpoledne v místě bydliště, ke mně domů do Prahy dorazíme v devět večer a po večeři jde rovnou spát. Strávíme spolu vlastně jen sobotu a v neděli po obědě ji už zase musím odvézt zpět na Hanou. Je to složité, většinu toho času jsme v autě nebo ve vlaku a já nemám možnost se jí věnovat tak, jak bych si přál.
Má vůbec Veronika možnost učit se francouzštinu?
Bývalá manželka jí našla českého učitele, ale ten ji vyučuje jen dvě až čtyři hodiny v měsíci. To je nesrovnatelné s pobytem v autentickém prostředí. Navíc já jsem ji učil jazyk sám podle speciálního on-line kurzu schváleného francouzským ministerstvem školství a vhodným pro děti jejího věku. Soudkyně mi však tento kurz vlastně nařídila ukončit. Překvapilo mě to, protože vůbec neocenila, že se snažím své dítě učit další jazyk. Snažil jsem se získat individuální vzdělávání, podpořil to jak orgán sociálně právní ochrany dětí, tak škola, dokonce znalecký posudek dětského psychologa. Paní soudkyni Mgr. Simonu Voznou to ale nezajímalo. Rád bych se Veronice věnoval víc a konverzoval s ní v mém rodném jazyce. K tomu však potřebuji více času, který bych mohl s dcerou trávit. Nabízel jsem, že může žít u mě v Praze a já jí zajistím česko-francouzskou školu, protože tam, kde teď s matkou žije, taková škola není. Rád bych u soudu dosáhl střídavé péče. Mým přáním je, aby dcera mohla být vždy co nejvíce u maminky na Olomoucku. Další variantou je, aby buď střídala dvě školy nebo u jednoho z rodičů měla individuální vzdělávání. Například bych jí zajistil českou školu se stejnými školními osnovami a v době, kdy by byla u mě doma, bych ji intenzivně vyučoval francouzštině dle programu francouzského ministerstva školství.
Nechci o pěkný vztah s dcerou přijít
Čeho byste tedy u soudu rád dosáhnul?
Já pro dceru udělám maximum a už jsem to soudu mnohokrát dokázal. Nechci se ale Veroniky a její výchovy za žádnou cenu vzdát a nechci se nechat soudem dohnat k tomu, abych dceru viděl jenom dva víkendy v měsíci a postupně s ní ztratil kontakt úplně. Čtyři dny v měsíci jsou strašně málo na to, abych ji mohl učit francouzsky a aby získala nějaký vztah k Francii, tamní kultuře a způsobu života. Chci ji tam vzít občas na prázdniny a dopřát jí i jejím francouzským příbuzným možnost vzájemného trávení času a poznávání příbuzných i Francie. Když s ní teď nesmím vycestovat ani o víkendu, přiletěla za Veronikou na Velikonoce alespoň moje maminka, aby vnučku viděla. O Veroniku má zájem i moje rodina z Francie a nechce s ní ztratit kontakt.
Komplikace spojené s pravidelným vyzvedáváním Veroniky na Olomoucku a 1 200 kilometrům ujetým během jednoho víkendu vám nečiní problémy?
Mám s dcerou moc pěkný vztah a nechci o ni přijít. Nejsem ten typ otce, který „jen" pošle matce výživné a o dítě se dál nezajímá a nebere si je k sobě. Cítím, že je moje povinnost se o dceru starat a moc rád se o ni dál starat budu. Chci ale, aby se učila česky i francouzsky a aby viděla stejně často oba rodiče. Komplikace se střídavou péčí mi nevadí, zařídím si v zaměstnání všechno tak, abych mohl střídavou péči zajistit. Zatím v rodině „fungujeme" podle předběžných opatření, soud musí o péči ještě rozhodnout. Rozsudek zatím nepadl. Nutno ale poznamenat, že po dobu 15-ti měsíců nebylo ve věci nařízeno řádné jednání. Nyní není vůbec jasné, zda soud ve věci změny výchovy a určení školy pro dceru pravomocně rozhodne do konce prázdnin, kdy Veronika půjde již do druhé třídy.
Autor: Magda Vránová
Zdroj: http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/francouz-chce-vidat-dceru-casteji-bojuje-v-olomouci-i-billboardem-20150412.html