Chovejme se k dětem tak, jak bychom chtěli, aby se ony chovaly k nám, až my budeme potřebovat pleny

§ 915 Občanského zákoníku

  1. Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
  2. Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.

Odstavec jedna se zdá být poněkud kostrbatý a laikovi možná špatně srozumitelný. První věta ještě může znít logicky. „Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů“, což by šlo přeložit také tak, že dítě má mít stejný majetkový prospěch, jako mají oba rodiče. Pokud tedy rodiče mají tolik peněz, že mohou dvakrát do roka jezdit na dovolenou do Thajska, pak by tuto možnost mělo mít i dítě. Zní to jako samozřejmost, ale v právní praxi to rozhodně žádná samozřejmost není. Dokud dítě žije s oběma rodiči ve vyváženém a přirozeném stavu, tj. buď ve společné domácnosti, nebo ve střídavé či společné péči, tak má dítě pochopitelně přístup i k hmotným majetkům (penězům, nemovitostem…). Z toho důvodu zákony požadují, aby děti měly rovnocenný přístup k oběma rodičům.

Bohužel mnoho opatrovnických soudců nerespektuje Občanský zákoník ani Úmluvu o právech dítěte. Pokud se rodina rozpadne, členové rodin se díky tomu dostanou do rukou justice, která pak většinou děti i bez závažných důvodů připraví o jednoho z rodičů tím, že děti přidělí pouze jednomu z nich, v drtivé většině matce. Tím sice zdánlivě matky zvýhodní, a naopak otce diskriminují, ale často to má právě opačný praktický efekt. Pro matky samoživitelky to totiž znamená znevýhodnění na trhu práce, a tudíž i majetkové strádání. Soudci se tento exces pak snaží „napravit“ tím, že otcům uloží značně vysoké tzv. výživné. Nejedná se už ale o výživné, protože částka bývá daleko vyšší, než kolik by bylo třeba na výživu daného dítěte. Soudci to potom argumentují právě tímto ustanovením, kdy tvrdí, že dítě se má podílet na životní úrovni i svého otce, který byl bezdůvodně od dítěte odstaven.

V tomto světle již začíná dávat smysl i druhá věta prvního odstavce: „Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.“ Dítě tedy má dostávat více peněz, než kolik potřebuje. Otázka zní. Proč? Důvodem zjevně není výchovné působení na dítě, které je tak systémem učeno, že lidské city se nahrazují penězi (u dospělých se tomu později bude říkat prostituce). Důvodem je snaha jakéhosi „narovnání“ nepřirozeného stavu, kdy soudy tzv. „napravují“ tisíciletý systém postavený na faktu dvou rodičů nutných ke zrození. Soudy dětem přidělí jen jednoho z rodičů a místo druhého mu přidělí víc peněz, než kolik děti potřebují.

Nyní komentář k druhému odstavci: „Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.“. To se logicky týká již dospělých dětí, nikoli těch ve školce. Zákonodárci se nepodařilo vyjádřit se srozumitelně a jednoznačně. Občané musejí být schopnější, než zákonodárce a mají si zákony dovodit. Všimněte si, že staří rodiče mají od svých již dospělých dětí ze zákona dostávat pouze tolik, aby neumřeli hlady. Je to sice drsné, ale vzhledem k výše popsanému je to docela racionální předpoklad naší budoucnosti. Těžko bychom od dětí vyrůstajících v takto nastavených pravidlech mohli čekat něco více.