Chovejme se k dětem tak, jak bychom chtěli, aby se ony chovaly k nám, až my budeme potřebovat pleny

Vyplňte dotazník týkající se výživného a pomozte všem zjistit jak jsou na tom ostatní. Dotazník zde, výsledky zde.

Je zákaz tělesných trestů až tak nesmyslným nápadem?

Autor: Ned Lecic

lawyer 3819044 640

Myšlenka zakázat rodičům používat jakékoliv tělesné tresty ve výchově svých dětí, se již delší dobu objevuje v českém povědomí. Nelze říct, že by šlo o světový precedens, dosud to totiž bylo uděláno, ať už výslovně či implicitně, zákony 60 států. Tři ze čtyř našich přímých sousedů, Německo, Rakousko a Polsko patři mezi ně a Slovensko takovou úpravu zvažuje. Navzdory tomu, zatím v českém právu nejen že výslovný zákaz fyzických trestů v rodině neexistuje, nýbrž se o něm ani vážně neuvažuje. Je zároveň běžnou reakcí Čechů při setkání s touto myšlenkou, aby ji v nejlepším případě zavrhli jako naivní ne-li, aby se nad samou představou takového zákazu přímo pohoršovali, coby zásah do jejich práv a soukromí. Zastat se opačného názoru, tedy, že fyzické tresty představují, bez výjimky, porušení prav dětí, násilí, ponižující zacházení, a že jsou tedy nevhodným výchovným prostředkem, který by mělo být žádoucí postavit mimo zákon, je fakticky v Česku politicky nekorektním projevem. Jediný značný pokus takový zákaz prosadit (ministryni pro lidská práva a národnostní menšiny Dzamilou Stehlíkovou v r. 2008) skončil fiaskem, když kvůli vážnému odporu vzala překladatelka návrh zpět. Ale je to opravdu tak praštěný nápad? Zde zkusím obhájit názor, že jde opravdu o opodstatněný návrh, kterému je třeba alespoň věnovat debatu a který lze zdůvodnit mnoha argumenty a nikoli jen o naivní „novotu ze západu“, která by nijak nemohla fungovat v praxi.

Nejprve je třeba vymezit, co vlastně zákazem tělesného trestu myslíme. Totiž nejde nebo nemusí vůbec jít, o vytvoření nového trestného činu, nýbrž o rozšíření stávající zákonné ochrany proti násilí – včetně méně závažného – vůči nezletilému dítěti. Stručně řečeno. Uštědřit ránu nebo úmyslně způsobit bolest jinému, je už teď mimo zákon (poznámka korektora: bití dětí není mimo zákon v ČR). Ve vážných případech by šlo o trestný čin ublížení na zdraví nebo výtržnictví, v lehčích (například facka) o přestupek proti občanskému soužití drobným ublížením na zdraví (české právo nezná trestný čin napadení – anglicky „assault“, který platí ve spoustě jiných, nejen anglosaských zemích). Když mluvíme o „zákazu“ fyzického trestání dětí, šlo by vlastně jen o to výslovně upřesnit, že zákon chrání děti před stejným násilím, i tím lehčím, které je už zakázáno mezi dospělými, není tedy nijak nutné vytvářet nějaké novoty, zvláštní typ protizákonné činnosti nesoucí název „fyzické trestání“ a vztahující se výhradně na fyzické útoky na dítě. Pro inspiraci, jak aplikovat takový zákaz, stačí příklad švédského zákona. Když tato země, jako vůbec první, postavila tuto činnost mimo zákon v r. 1979, napsala v Zákoně o rodičích a dětech, že „Tělesné tresty a ostatní ponižující zacházeni jsou zakázány“ – aniž by stanovila jakékoliv sankce. Tímto způsobem na jedné straně nevytvořila novou trestnou činnost, na druhé však touto občanskoprávní úpravou naznačila, že tělesný trest není opodstatněnou výjimkou ze stávajícího trestněprávního zákazu napadení. Navíc ve Švédsku, ani v jiných státech odsuzujících násilí na dětech, nebyl zaznamenán vzestup v odebrání dětí od svým rodičům, ani v stíhání rodičů za drobné tělesné tresty. Jelikož v případě nezávažného fyzického ataku většinou jde max. o přečin (menší trestní čin), pokud se obvinění za lehké tresty tohoto typu vůbec dostanou k úřadům, většinou vyjde rodič s napomenutím od orgánu sociální péče, maximálně s menší pokutou. Není tedy důvodu věřit, že by v Česku, kde by podobné „drobné ublížení na zdraví“ bylo kvalifikováno jen jako přestupek, hrozil rodičům jakýkoliv horší trest.

Co je vlastně tak špatné na plácnutí po zadku nebo na jiných lehkých fyzických trestech? Odpověď je jednoduchá: jde o použití násilí proti slabšímu, a to ze strany vlastního rodiče, který by měl být jeho ochráncem. Obecně není v naší společnosti přípustné, mezi dospělými, řešit kázeňské problémy i drobným násilím. Dokonce ani ve vězení nebo jako trest pro spáchaný zločin. Je na pováženou, proč společnost považuje za přípustné, aby dítě bylo ovládáno a ukázňováno tím, že ho větší a silnější člověk, na kterém je ono naprosto závislé, více či méně libovolně uhodí, často za prohřešek, který dítě ani nemusí chápat. A to ještě nemluvíme o fackách a pohlavcích, což je také pořád dost praktikováno v naší společnosti, a pak o ještě tvrdších trestech typu bití řemenem, kteří sice postupně ustupují, avšak pořád nejsou neobvyklé. Míru použití fyzické sily, je možné stupňovat, obzvláště když rodič, zoufalý z toho, že „mírné“ tělesné tresty nefunguji dlouhodobě, sáhne po těch tvrdších. Jak tedy určit tu rozumnou hranici? A je to vůbec k něčemu? Lze dále konstatovat, že tělesný trest udělen nespravedlivě, již nelze vrátit zpět. Nechci se zde příliš věnovat osobním zkušenostem, ale možná, že není od věci, se přece o jednu příhodu z dětství podělit. Já sám jsem totiž v sedmi letech zažil, ze mě matka ve vzteku zmlátila doslova domodra, protože ji sousedka, která mě v ten den hlídala, řekla za mými zády, že jsem tohoto dne srazil na zem menší dítě, které také hlídala. Přitom jsem v skutečnosti tomu dítěti chtěl pomoct a zvednout ho, když spadlo na led a sousedka to jasně neviděla. Matka se pak nedokázala ovládnout, odtáhla mě domu a začal na mě křičet stále dokola: „Co jsi provedl!?“ Já jsem nevěděl, k čemu se mám přiznat. Matka však trvala na tom, abych se přiznal k něčemu, o čem bych měl vědět, že jsem provedl, a tak mě bila, dokud to bylo možné. Teprve poté, kdy se uklidnila, zjistila, že jsem vlastně neudělal nic špatného, spíše naopak, ale už bylo na nějakou nápravu pozdě.

Častým argumentem ve prospěchu tělesných trestů je, že jsou prý děti, na které se takové tresty nepoužívají, méně vychované a že z nich jednou budou zločinci a hulváti, kteří nemají žádné mantinely. Avšak je dlouhá série výzkumů, které tento názor vyvracejí (dobrý informace v tomto ohledu lze najit na www.endcorporalpunishment.org.) Jako pouhý pozorovatel bych určitě konstatoval, že vůbec nelze říct, že jsou české děti o tolik lépe vychované než ty ze západních zemí, kde je tělesný trest dnes méně populární nebo dokonce zakázán. Třebaže česká mládež bývá v průměru méně schopná argumentovat s dospělými a prosazovat své postoje než jejich západní protějšci, a že proto projevy tohoto typu ze strany těch druhých mohou připadat pozorovateli z „východu“ jako „drzost“, která se mu může zdát jako nežádoucí pro své dítě, a kterou se pak bude snažit za každou cenu potlačit, jakmile se její první náznaky vyskytnou i v chování jeho potomka. Vezměme si příklad facky a pohlavku, bohužel velmi častým a schvalovaným způsobem ukáznění dítěte v české společnosti. Přímo se zeptám: proč by rodič uhodil ránu právě na obličej dítěte nebo na jeho temeno? Odpověď dle mě tkví v situacích, ve kterých rodiče tyto dva tresty používají. Často jde o reakci na něco, co dítě rodiči řeklo, případně, že se mu nelíbilo, že mu ono nějak „odmlouvalo“, a co jej nějak osobně urazilo nebo jim připadá, že tímto ústním projevem dítě „nezná své místo“, a proto to rodiče přimělo uhodit potomka po hlavě, či přes obličej. Představte si, jak byste se cítili, kdybyste museli mluvit s dospělými okolo vás (například se šéfem) se stejnou mírou pokory, jak rodiče očekávají od svých dětí, pod pohrůžkou tak ponižujícího zacházení, jakým je úder do obličeje. Takový trest má spíše povahu pomsty, čili zdůraznění dítěti jeho podřízeného postaveni, než aby opravdu sloužilo k tomu, aby ho naučilo být lepším člověkem či občanem.

Dalším častým argumentem bývá, že je někdy třeba použít tělesný trest, jako znamení, že dítě udělalo něco nebezpečného. Rozumím, odkud pochází, avšak tento názor nesdílím. Na jednu stranu plně souhlasím, že je potřeba na nebezpečné jednání dítěte, reagovat razantně. Nejsem však toho názoru, že je nutné je doprovázet fyzickým násilím, byt' malé intenzity, aby byl dosažen dostatečný efekt a dítě si to pamatovalo. Dokonce bych řekl z vlastní zkušenosti z dětství, že nenásilná, avšak razantní a rozhodná reakce rodičů na nějaké mé nebezpečné chování, měla zcela dostatečný účinek, co do budoucího chování, zatímco si z případu tělesných trestů spíše pamatuji tyto tresty než prohřešky, které ho vyvolali.

Čeští psychologové často uvádí názor, ne tak oblíbený u jejich zahraničních kolegů, že fyzický trest je vlastně dobrou volbou jedním z dvou alternativ. Že v úvahu přicházejí tresty bud' fyzické nebo psychické. Z takové domněnky pak dovozuji, že jsou ty psychické horší a že máme proto raději dát přednost těm fyzickým. Dle mého názoru ale jde o falešnou dichotomii, tedy o mylné vymezení jen dvou možností. Pokud si položíme otázku, zda je jedno lehké plácnutí přes zadek lepší než psychické týrání, pak ano. S tím samozřejmě souhlasím, také s tím, že pro samotné dítě to může být přijatelnější než tresty mající dlouhodobý účinek. Což si o tom všem ale obecně myslím, je že by bylo lepší se snažit vyhýbat trestům jako takovým a dávat raději přednost tomu, čemu se říká „pozitivní disciplína“. Nejde nutně jen o laskavé řeči. „Pozitivní“ výchova uznává i nutnost nést důsledky svého chování, avšak se vyhýbá umělým sankcím typu bití, domácího vězení, psychického trestání atd. Spíše jde o nahrazení klasických trestů „logickým“ důsledkům typu napravení / nahrazení škody nebo dočasného zákazu přímo těch činností, které dítě nějak zneužilo než udělením mu umělých sankcí, které přímo s prohřeškem nesouvisí. To neříkám jenom já, ale spousta lidí zabývající se danou problematikou, a to se v některých společnostech docela úspěšně praktikuje. Spíše jde o to že (nejen) Češi nemají s tímto způsobem výchovy soustavnou zkušenost, než to, že by nebylo možné tak vychovávat děti.

Nezapomeňme také, že jsou ve škole tělesné tresty zakázány, a to od roku 1870, tedy byly zakázány ještě za císaře pána. Trvat na tom, že jsou rodiče nějak schopnější než učitele, aby lépe posoudil, kdy je vhodné takový trest použít, je příkladem nekritické důvěry udělenou lidem jen kvůli tomu, že se rozmnožili. Poznamenejme dále, že za První republiky byla česká společnost pokrokovější než třeba ta Německá či Rakouska. Věřím, že nebýt zde více než čtyřicet let komunismu, liberální výchova by zde a s tím i námět zákazu fyzických trestů, bylo něco, o čem by se mohl minimálně vést lepší dialog, ne-li něco, co bylo už v zákoně dosazeno.

Celkem vzato je jasné, pokud se člověk na danou záležitost dívá objektivně, že není nic šíleného nebo iracionálního na nápadu zakázat tělesné tresty. Na spoustě míst je to už vyřešenou otázkou, tam si lidé zvykají, nebo se už zvykli, děti vychovávat pozitivnějšími prostředky a není žádný důkaz o tom, že by tam děti vyrůstaly divoce a že by tamější rodiče tu mírnější výchovu nezvládali. Zároveň však uznávám, že jen zakázat tuto činnost nestačí k tomu, aby ve společnosti nastala změna v postoji vůči výchově. Souhlasím totiž s názorem, že nestačí zakázat tělesné tresty, nýbrž je třeba udělat osvětu nejen o tom, proč je to špatné, ale i o vhodných alternativách. Tohle bylo úspěšně uděláno mj. i ve Švédsku. Když v r. 1979 zakázali fyzické tresty, spousta rodičů si opravdu nevěděla rady, co místo toho se svými dětmi dělat. Stejně jako v Česku jich byla většina proti zákazu, neboť nevěděli jak jinak vychovávat děti. Když však zahájila vláda kampaň, ve které seznámila veřejnost s alternativními, pozitivními způsoby výchovy, dokázala úplně proměnit způsob, jak Švédové k výchově přistupují. Dnes je tam schvalování tělesných trestů doopravdy jen menšinovým názorem.