Chovejme se k dětem tak, jak bychom chtěli, aby se ony chovaly k nám, až my budeme potřebovat pleny

Svoboda dětí z pohledu lidských práv

Převzato z www.svobodauceni.cz:

Většině lidí se lidská práva rozšiřují. Dětem se ale zužují.

Během posledních desetiletí jsme v USA dosáhli pokroku v mnoha oblastech občanských práv. Práva Afroameričanů, žen, homosexuálů a leseb a osob se zdravotním postižením se rozšířila, částečně díky hnutím za občanská práva, v nichž lidé požadovali více práv pro tyto skupiny. Práva dětí se ale zmenšila.

Občanská práva jsou základem americké politické ideologie. Náš pokrok v demokracii lze měřit podle míry, do jaké jsme rozšířili záruky práv na více kategorií lidí. V americké deklaraci nezávislosti Jefferson prohlásil, že mezi „nezadatelná“ lidská práva patří právo na život, svobodu a hledání štěstí. Listina práv v ústavě USA byla navržena tak, aby zaručovala práva jako je svoboda projevu, svoboda tisku, svoboda shromažďování a osobní svoboda. Osobní svoboda je základním právem; ostatní jsou korelační. Pátý dodatek listiny práv prohlašuje: „Žádná osoba nebude zbavena osobní svobody bez řádného právního procesu.“ Nikde v ústavě nebo kdekoli jinde v zákonech, o kterých vím, není žádné prohlášení, že dítě není osoba. Přesto jsou děti bez řádného právního procesu pravidelně zbavovány osobní svobody.

Ve skutečnosti jsou dnes děti zbaveny svobody mnohem více, než když jsem byl sám před více než 60 lety dítětem, nebo když moji rodiče byli dětmi před 90 lety. A děti kvůli této ztrátě trpí. Jak jsem již dříve zdokumentoval jinde, děti dnes trpí úzkostí, depresemi, a dokonce i páchají sebevraždy více než kdy dříve (Gray, 2011, 2013). Odhadované míry deprese a úzkostných poruch mezi mladými lidmi, založené na analýzách standardizovaných klinických vyhodnocovacích dotazníků, které byly v průběhu desetiletí vyplňovány v nezměněné podobě, jsou nyní zhruba osmkrát vyšší než v padesátých letech; a míra sebevražd u dětí ve školním věku je šestkrát vyšší, než tomu bylo tehdy. Vážné duševní poruchy u dětí vzrostly v přímém poměru k poklesu dětské svobody. Existuje dobrý důvod domnívat se, že to druhé je příčinou prvního (Gray, 2011, 2013).

DVĚ KATEGORIE PŘÍČIN ÚBYTKU DĚTSKÉ SVOBODY

Snížení svobody dětí bylo zapříčiněno mnoha změnami ve společnosti v průběhu desetiletí, avšak ty hlavní spadají do dvou kategorií:

První kategorie souvisí se školní docházkou.

Je zřejmé, že povinná školní docházka (což znamená doslova vynucená školní docházka) je útokem na svobodu dětí. Děti musejí chodit do školy a ve škole nejsou svobodné. Ve skutečnosti jsou děti ve škole více zbaveny svobody než zločinci ve vězení. Mají přesné instrukce, kde musí být a co musí dělat skoro každý okamžik; svoboda projevu a shromažďování jsou potlačeny. Děti nemají žádný vliv na pravidla, která musí plnit, a když jsou obviněny z porušení pravidla, neprobíhá žádný řádný proces k určování viny nebo neviny a výši trestu. Škola byla vždy taková, ale dnes je ještě horší než v minulosti, protože je toho ještě víc, a je to přísnější a víc omezující než v minulosti. Zde jsou některé příklady těchto změn:

  • Školní rok se prodloužil – nyní je v průměru o 5 týdnů delší, než když jsem byl dítětem v 50. letech.
  • Školní den se prodloužil. Nyní dosahuje průměrně necelých 7 hodin po celé zemi, na rozdíl od 6 hodin, když jsem byl dítětem.
  • Přestávky byly výrazně omezeny, a to jak v čase, tak ve svobodě. V padesátých letech bylo běžné na základních školách mít dvě půlhodinové přestávky a celou hodinu na oběd, kdy si děti mohly volně hrát dle vlastních představ. Dnes v mnoha základních školách jsou přestávky minimální, do 15 minut, a slyšel jsem od rodičů o školách, kde je obědová přestávka jen 20 minut a děti nemají během ní možnost mluvit, natož jít ven si hrát.
  • Domácí úkoly se v průběhu let značně navýšily. Nyní je dostávají dokonce i děti na prvním stupni (4-11 let – pozn. překl.), a od rodičů se očekává, že vynutí jejich plnění. Děti tedy nejsou osvobozeny od školy ani po odchodu domů.

Někdy lidé přirovnávají školní den dětí k pracovnímu dni v zaměstnání, ale to je blud. V práci se mohou někteří dospělí cítit jako ve vězení, ale škola je vězením. Dospělí nejsou zákonem nuceni pracovat na určitém pracovním místě a mají vždy svobodu ze zaměstnání odejít. Nedobrovolná práce je u dospělých ilegální; nazýváme ji otroctvím. Nevím o žádných dospělých, kteří by ochotně přijali práci, kde by byli řízeni a kontrolování tak, jak jsou děti ve škole. Práci, ve které nemůžete mluvit se svými spolupracovníky, nemůžete opustit své místo bez svolení a jste průběžně sledováni, testováni a porovnáváni se svými spolupracovníky způsobem, který byl takřka úmyslně navržen k zahanbování. Před více než stoletím jsme zakázali dětskou práci s odůvodněním, že pro děti není dobrá. Ale nyní se škola časovou dotací vyrovnává práci na plný úvazek, a v obtížnosti někdy i předčí práci na plný úvazek, kterou by dospělí byli ochotní dobrovolně tolerovat.

Druhá kategorie úbytku svobody dětí souvisí se zvýšenou regulací mimo školu.

V 20. a 30. letech, kdy byli moji rodiče dětmi, v 50. letech, kdy jsem byl dítě, a dokonce i v sedmdesátých letech, kdy byl můj syn dítětem, děti trávily obrovské množství mimoškolního času venku s kamarády hraním si a zkoumáním, mimo dohled dospělých. V této svobodě si děti procvičovaly a učily se nejdůležitější životní dovednosti, které nemohou být vyučovány ve škole. Naučili se vytvářet vlastní aktivity, řešit své vlastní problémy, vytvářet přátelství, vyjednávat s vrstevníky, vypořádat se s šikanou a ovládat své emoce. Jinými slovy naučili se, jak se starat o svůj vlastní život. V tomto procesu získaly právě ty dovedností, které podporují důvěru a odolnost, a chrání před depresí, úzkostí a sebevraždou.

Ale teď jsme děti z veřejných prostranství prakticky vykázali. Většina rodičů neumožňuje svým dětem pobyt venku bez dohledu dospělého a ti, kteří tak činí, bývají v některých případech zatčeni z důvodu zanedbávání péče. Pokles dětské aktivity venku máme tendenci dávat za vinu lákavosti technologií, ale průzkumy u dětí ukázaly, že by rády trávily mnohem více času venku s kamarády, pokud by takovou možnost měly (viz Boyd, 2014; Gray, 2013).

Situace dětí v dnešní společnosti je tedy následující: Musí trávit mnohem více času než v minulosti ve školním vězení, a když nejsou ve škole, jsou víceméně v domácím vězení. V žádném okamžiku – s výjimkou dětského otroctví a dětské intenzivní otrocké práce – nebyly děti méně svobodné než naše děti dnes.

Proč nejsme pobouřeni úbytkem dětské svobody? Proč nechodíme po ulicích a neskandujeme: „Osvoboďte děti?“ Proč nepodáváme petice, které by vyžadovaly po politicích, aby prosazovali svobodu dětí, pokud chtějí naše hlasy? Proč dovolujeme, aby byly děti natolik zbavovány lidských práv, i když vidíme, že kvůli tomu trpí?

Nemyslím si, že je to proto, že děti nenávidíme. Většina lidí má děti ráda. Myslím, že problém je nevědomost. Zde jsou konkrétněji dva důvody, proč většina lidí není pobouřena.

Postupné tempo proběhlých změn

Přestože je rozdíl mezi dneškem a padesátými léty a dřívějškem v dětské svobodě obrovský, ta změna byla postupná. Bylo to natolik pozvolné, že většina lidí si toho nevšimla, dostatečně pozvolné, aby se lidé přizpůsobili změně, a věřili, že to, co vidíme v daném okamžiku, je normální, nikoli výrazně odlišné od dřívějška. Je to trochu jako ty děsivé pokusy s žábami. Pokud vložíte žábu do téměř vroucí vody, okamžitě začne usilovat o to, aby se vysvobodila. Pokud ji ale dáte do vlažné vody, kterou budete postupně zahřívat až do varu, žába se uvaří.

Kdyby ta změna byla náhlá, kdyby třeba v roce 1955 bylo znenadání rozhodnuto, že doba školní docházky dětí bude zvýšena na dnešní úroveň, a že i malé děti budou muset dělat domácí úkoly, dlouhé přestávky budou zrušeny, děti budou trávit obrovské množství času drilováním na zkoušky, a i v době mimo školní docházku si děti nebudou moci hrát volně venku s jinými dětmi bez dohledu dospělých, došlo by ke vzpouře. Učitelé, rodiče a děti samy by to nepřijaly. Ale změna byla pozvolná. Natolik pozvolná, že si lidé myslí, že to bylo vždy tak, a že to tak být musí.

Podceňování schopností dětí

Další důvod nedostatečné podpory dětských práv spočívá v stále rostoucím přesvědčení, že děti jsou nekompetentní. Lidé předpokládají, že děti nejsou schopny činit rozumná rozhodnutí, takže dospělí musí rozhodovat za ně. Tento druh argumentu byl v minulosti pravidelně používán k ospravedlnění podmanění žen a Afroameričanů. Ženy a Afričané nemají rozumové schopnosti bílých mužů, a proto musí bílí muži o nich rozhodovat. Tento argument dnes už o ženách a Afričanech neuslyšíme, ale slyšíme ho víc než kdy jindy o dětech. Existují dokonce psychologické teorie, že děti přemýšlejí kvalitativně jinak než dospělí, a že nejsou schopny logického uvažování. Nyní víme, že tyto teorie nejsou pravdivé (např. zde). Všichni lidé starší čtyř let (zde), přemýšlejí víceméně podobně.

Samozřejmě, nechci tvrdit, že děti jsou stejné jako dospělí, nebo že nepotřebují více péče a ochrany než dospělí. Děti jsou v průměru menší než dospělí, obecně o světě vědí méně než dospělí a jsou ekonomicky závislé na dospělých. Ano, děti potřebují péči od dospělých, ale naše interpretace toho, že děti potřebují péči dospělých, může snadno dojít do takových extrémů, že začne ovlivňovat naši interpretaci toho, zda děti potřebují svobodu.

KONFLIKT MEZI POTŘEBOU DĚTÍ MÍT PÉČI DOSPĚLÝCH A JEJICH POTŘEBOU SVOBODY

Dětská potřeba péče a svobody mohou být v konfliktu. Pokud jsou, kde je pak vhodná rovnováha? Během posledních desetiletí se tato rovnováha úplně rozpadla. Naše starost o zajištění péče nebo o to, o čem si myslíme, že je péčí, překonala starost o svobodu dětí. Děti držíme doma nebo pod dozorem dospělých, protože si myslíme, že je tím udržujeme v bezpečí. Požadujeme, aby se podrobily dalšímu vzdělávání, protože si myslíme, že na tom závisí jejich budoucnost.

V tom všem si nedokážeme uvědomit, že velkou částí řádné péče o děti je umožnit a povzbudit jejich nezávislost – aby se mohly naučit řešit své vlastní problémy, řídit své vlastní učení a převzít kontrolu nad svými vlastními životy. Jedná se o hlavní úkoly dětství, a když zbavujeme děti svobody, bráníme jim v plnění těchto úkolů. Nezapomínejme ani na to, že součástí řádné péče je zajistit, aby naše děti mohly být šťastné. Žádná lidská bytost není šťastná bez svobody. Naším neustálým slíděním a šmírováním zbavujeme dětí soukromí a připravujeme je o právo na soukromý vnitřní život (zajímavý článek o tom zde).

Tento konflikt mezi péčí a svobodou může vést až k Orwellovské absurditě, kdy lidé mluví o právech dětí. Příklady lze nalézt v Úmluvě OSN o právech dítěte, která je mezinárodní úmluvou zaměřenou na zaručení práv dětí. Byla vypracována v roce 1989 a od té doby byla ratifikována každou zemí, která je členem OSN kromě USA. Když si přečtete některou z kroucených pasáží tohoto dokumentu, velmi dobře si uvědomíte konflikt mezi svobodou a péčí. Článek 37 například obsahuje větu „žádné dítě nebude nezákonně či svévolně zbaveno svobody.“ Chyták je zde samozřejmě v tom „nezákonně.“ Pokud uděláte zákon, který říká, že děti mají chodit do školy, pak nucení dětí k chození do školy už není nezákonným zbavením svobody.

Ještě výmluvnější je článek 28, který obsahuje tato slova: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na vzdělání a s cílem postupného uskutečňování tohoto práva a na základě rovných možností zavádějí pro všechny děti bezplatné a povinné základní vzdělání„. Zajímalo by mne, zda si lidé, kteří napsali tento článek, všimli té ironie. V podstatě říká, že země, které tuto dohodu ratifikují, zaručují dětem právo být nuceni chodit do školy, ať už chtějí nebo ne.

Uvědomuji si, že potlačování dětských práv v naší společnosti pochází převážně z dobrých úmyslů. Naší chybou není špatná vůle, ale nevědomost.

Lidé věří, že je pro děti nebezpečnější, že jsou venku nebo kdekoli jinde mimo dohled dospělých, než tomu bylo v minulosti, i když objektivně je tato víra falešná. Osvěta lidí v tomto směru je součástí úkolu Nadace Let Grow (založené především Lenore Skenazy a mnou jakožto členem představenstva). Lidé potřebují pochopit, že závažné omezení svobody snižuje dlouhodobou pohodu a bezpečnost dětí tím, že jim brání v rozvoji odolnosti a schopností, potřebných ke zvládání životních nevyhnutelných výzev.

Lidé věří, že povinné vzdělání, založené na učebních osnovách, motivované odměnami a tresty, je nezbytné pro úspěšný rozvoj dětí k dospělosti a že je tak nyní potřeba činit víc než v minulosti. Lidé tomu věří, přestože máme spoustu důkazů o tom, že to není pravda. Tyto důkazy pocházejí z rostoucího počtu rodin, které nalezly způsoby, jak obejít či ignorovat zákony o povinné školní docházce, a své děti nechaly vzdělávat sebeřízeně, nebo je zapsaly do demokratických škol, kde děti volně sledují svůj zájem bez hodnocení institucemi. Výzkumy s těmito skupinami, včetně mého výzkumu, ukazují, že lidem, kteří se vzdělávali tímto způsobem, se v reálném světě daří velmi dobře (Gray, 2017). Jední, z úkolů Aliance pro sebeřízené vzdělávání, jímž jsem zakládajícím členem, je povzbudit lidi k poznání tohoto výzkumu, aby si lidé uvědomili, že existují cesty, jak obejít zákony o nuceném vzdělávání, a že lidem, kteří si zvolili tyto způsoby, se ve světě daří velmi dobře. Dalším, ještě větším úkolem aliance je podporovat změny ve společnosti, které umožní všem dětem, bez ohledu na rodinný příjem nebo zázemí, jít cestou sebeřízeného vzdělávání.

Myšlenka, že děti musí být zbaveny svobody, aby se mohly vzdělávat, už není obhajitelná. Existují ohromující důkazy (pro každého, kdo je ochoten se jimi zabývat), že děti jsou pozoruhodně dobré při zjišťování toho, co se potřebují naučit, aby mohly žít natolik uspokojivý a produktivní život, jak si samy zvolí. Přicházejí na svět již takto biologicky naprogramovány (více zde).

Velkým prvním krokem hnutí na podporu občanských práv dětí je ukázat lidem důkazy o tom, že děti jsou šťastnější, naučí se více, bezpečněji a lépe v dlouhodobém i krátkodobém horizontu, když mají dostatek svobody usilovat o své vlastní zájmy, než když jsou neustále kontrolovány dospělými. Deklarace nezávislosti našeho národa prohlašuje, že jedním z neodcizitelných práv je právo usilovat o štěstí. Toto právo by měly mít zejména děti, které o ně dnes připravujeme mnohem více než v minulých desetiletích.

Reference:

boyd, d. (2014). It’s complicated: The social lives of networked teens. Yale University Press.

Gray, P. (2011). The decline of play and the rise of psychopathology in childhood and adolescence. American Journal of Play, 3, 443-463.

Gray, P. (2013). Free to learn: Why unleashing the instinct to play will make our children happier, more self-reliant, and better students for life. Basic Books.

Gray, P. (2017). Self-directed education—unschooling and democratic schooling. In G. Noblit (Ed.), Oxford research encyclopedia of education. New York: Oxford University Press.