Chovejme se k dětem tak, jak bychom chtěli, aby se ony chovaly k nám, až my budeme potřebovat pleny

dopis dítěte žádající o pomoc

Dopis chlapce, který požádal úřady o pomoc,
ale žádný z úřadů chlapci pomoc nenabídl.
Kliknutím na dopis ho zvětšíte.
Zde je více detailů o tomto dopise.

 

161107 david dopis 3
Žádost chlapce o pomoc, protože na dopis
výše mu žádná z institucí pomoc nenabídla

Příběh dvanáctiletého chlapce, který žil u matky v prostředí domácího násilí několik let. Marně se pokoušel svou situaci řešit postupným obracením se na následující instituce, které mu sice měly pomoci, ale nepomohly:

  • OSPOD v Jablonci nad Nisou – chlapce zcela ignoroval a jeho případ se snažil zamést pod koberec. Chlapci žádné informace nepodávaly a jen mu sdělovaly, že chování jeho matky si musí nechat líbit, protože matka má právo zacházet s dítětem dle libovůle. Pokud se na ně chlapec obrátil osobně, tak ho vykázaly, že na Odbor sociálně-právní ochrany se nemá co obracet.
  • Krajský úřad Libereckého kraje – jednání OSPODu Jablonce n. N. označil za pochybení, ale bez jakékoli nápravy. OSPOD se podle nich sice na dítěti dopustil pochybení, ale dítě nemá nárok na zastupování OSPODem, který by práva dítěte hájil a kterému by chlapec věřil.
  • Okresní soud v Jablonci nad Nisou – písemnou žádost chlapce zcela ignoroval a ani za několik let vůbec jeho žádost neprojednal. Věc nepostoupil ani OSPODu. Soudkyně se pouze snažila zamezit projednávání případu na tzv. „případové konferenci“ viz níže.
  • Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka Liberec – písemnou žádost chlapce postoupil Okresnímu soudu v Jablonci n. N. Krajský soud, po určité době marných snah, se nakonec chlapce zastal alespoň v tom ohledu, že mu dovolil chodit do základní školy, která by pro něj byla dopravně dostupná, což Okresní soud v Jablonci n. N. chlapci zakázal.
  • Linka bezpečí – Linka bezpečí se chlapci snažila pomoci, ale nemá možnosti jako ostatní státní instituce. Věc předla OSPODu v Jablonci n. N. ale ten oznámení Linky bezpečí zcela ignoroval.
  • Policii České Republiky – na chlapcovo oznámením o týrání, chlapce vůbec nevyslechli. Vyslechli pouze otce a matku a věc odložili s tím, že chlapcovo oznámení se fakticky zakládá na pravdě. Matka si je sice svého jednání vědoma, snaží se s tím údajně něco dělat, ale chová se tak i k ostatním členům rodiny, což je podle PČR důvod k odložení věci bez jakéhokoli řešení, či postoupení komukoli jinému. Chlapce o odložení nikdo ani neinformoval. 
  • Veřejnou ochránkyni práv – úřad ombudsmanky žádost chlapce zcela ignoroval. Nejprve dlouze nekomunikoval s otcem, jehož stížnost tak snadno ignorovat nemohl. Po více jak roce oznámil, že šetření provedl jen ve velice omezeném rozsahu. V tom, co si úřad ombudsmanky k šetření vybral, shledal jen drobná pochybení, která ale nebudou nijak napravena.
  • Ministerstvo práce a sociálních věcí – MPSV přijalo žádost chlapce o pomoc, oznámilo, že by si muselo vyžádat spis a tím pro něj celá záležitost skončila. Nadále již nikdo z ministerstva nekomunikoval.   

Jelikož se celá kauza začínala stávat pro zainteresované úředníky nežádoucí, tak pod záminkou tzv. „případové konference“ uspořádali nátlak na otce, aby se o chlapce přestal zajímat a již neprosazoval chlapcova zákonem garantovaná práva. Nátlaku se účastnila soudkyně, státní zástupkyně, vyšetřovatelka Policie ČR a pracovnice OSPOD. Chlapec zcela chyběl na tzv. „případové konferenci“ pořádané pod záminkou řešení jeho kauzy a bylo zakázáno, aby se o výsledcích cokoli dozvěděl. Přítomný nebyl ani chlapcův psycholog (smluvní psycholog OSPODu). Následně vznikl nátlak, že se o této tzv. „případové konferenci“ nesmí dozvědět nikdo.       

Happy end aneb vítězství dítěte nad státními úředníky

Státní instituce, svou snahou práva chlapce zcela ignorovat, dosáhly nakonec toho, že chlapec vyvinul mnoho aktivity směřující k odchodu od matky k otci. To se mu také po mnoha letech podařilo. Žádná ze státních institucí ale chlapci nepomohla ani v nejmenším. Vybojoval si to s neuvěřitelnou statečností on sám svým vzdorem, čímž státní instituce zcela zahanbil. Samozřejmě, že to nebylo zadarmo. Zaplatil za to obrovskou cenu jak chlapec sám, tak i všechny zúčastněné rodiny. Hrdostí jistě neoplývají ani ti, kdož brali peníze za něco, co za ně dokázal udělat chlapec i přes jejich odpor.  

Poučení a závěr

Výše popsaný postup institucí neplatí vždy a ve všech případech. Bohužel není ani zdaleka ojedinělý a takových příběhů je v Česku poměrně velké množství, jelikož takto je nastavený opatrovnický systém. Důvodem je fakt, že české úřady se o práva dětí prakticky vůbec nezajímají. Nepleťte si to prosím s čerpáním peněz. Na práva dětí se čerpá obrovské množství finančních prostředků, ale děti nemají možnost přimět úředníky, aby z těch peněz vůbec něco viděly.

Rodinné a opatrovnické právo je nádoba plná smrdutého hnisu a výkalů. Jen málokomu se chce tuto nádobu vylít a vyčistit. To je hlavní důvod mohutných snah takovéto případy ututlávat. Pokud se výše popsané postupy dostanou na veřejnost, tak instituce tvrdí, že vina je pouze na těch, kteří se dostali do těžké životní situace. Podle institucí nenesou žádnou odpovědnost lidé, jež berou peníze ze společné kasy za to, aby pomáhali dětem a občanům v nesnázích. Podle institucí oni za to berou peníze a děti a občané si mají pomoci sami.

Můžete se podívat, jak to podle paní policistky Aleny Skoupalové vypadá po nahlášení domácího násilí. Schválně kdo najde více rozdílů s realitou.